Možná jste si v supermarketu koupili pita chléb? Suché, ploché: druh obálky pro uchovávání potravin. Teď si představte něco více jako krásný polštář, kde by jídlo mohlo odpočívat a relaxovat a snít velké sny.
A pravděpodobně jste nikdy neochutnali samoon, kosočtverečný irácký chléb, protože kdybyste to měli, přestěhovali byste se do Phoenixu, abyste mohli žít v páchnoucí vzdálenosti od pekárny Sahara Sweets Bagdád, která je v pásový obchod vedle iráckého halal řezníka a iráckého obchodu s potravinami. Samoon, horký z pece na dřevo, je jako popover, do kterého můžete opravdu potopit zuby. Chce hummus tak, jak palačinky chtějí javorový sirup.
Můžeš zabalit svou mysl kolem podnosu - obrovského podnosu, velikosti kulečníku - to není nic jiného než malé čtverečky baklavy, obrovská mřížka medového obláčku? V Sahara Sweets je osm nebo devět těchto zásobníků, které čekají na okamžik, kdy Iráčané přes město vystoupí z práce a závodí v pekárně.
Pokud máte tyto obrazy ve vaší hlavě (nebo v ústech), pak si možná dokážete představit bezpečnou a prosperující iráckou komunitu pod arizonským sluncem. Tam se, bohužel, mýlíte. Tisíce lidí zde vytvářejí nový život, ale Irák je jen o nejtraumatizovanější společnosti na Zemi a Phoenix není pro migranty úplně snadný a to vše přispívá ke skutečnému boji o získání opory. Proto je jídlo takovým útočištěm.
Jabir Al-Garawi založil v roce 1993 ve Phoenixu iráckou americkou společnost pro mír a přátelství (Bryan Schutmaat). 
Fatima Alzeheri (vlevo) i Fatema Alharbi dorazili do Phoenixu jako děti. (Bryan Schutmaat) 
Samoons, irácký chléb podobný popoveru, se peče v peci na dřevo v pekárně Sahara Sweets v severní Phoenixu. (Bryan Schutmaat) 
Dolma, hummus a gyros lemují stůl u Papyho Gyrosu, místní arizonské restaurace, která podává jídla na Blízkém východě. (Bryan Schutmaat) 
Pečené disky čerstvě připraveného plochého chleba jsou házeny v restauraci Sinbad's. (Bryan Schutmaat) 
Zákazníci společnosti Sahara Sweets pozdraví podnos baklavy, sladké pochoutky z nafoukaného těsta, medu a cukru. (Bryan Schutmaat) 
Ali Mohammed se přestěhoval do Phoenixu v roce 2013 poté, co během irácké války sloužil jako tlumočník americké armády. (Bryan Schutmaat) 
Baklava a čaj doplňují místní arizonsko-irácké noviny nalezené ve Phoenixu, velké přesídlovací komunitě pro Iráčany. (Bryan Schutmaat) 
Mohammed Essa jí shawarmu v místní palestinské restauraci. (Bryan Schutmaat) 
Saad Al-Ani pracoval jako inženýr před odjezdem z Iráku do Sýrie. Později se stěhoval do USA kvůli občanské válce v Sýrii. (Bryan Schutmaat) Seznamte se například s Ali Mohammedem. "Stejně jako šampion, s výjimkou dozadu, " říká a zaťal pěsti nad hlavou jako odměňovač. Je to geniální, čtyřicetiletý 34letý muž, který odešel do práce v roce 2003 jako tlumočník, který pomáhá nově příchozím americkým silám trénovat místní policii a armádu. "Byl jsem lidským zařízením mezi Američany a Iráčany, " říká. "Zpočátku to bylo velmi normální, ale po roce 2004 se začalo stávat nebezpečným." Jeli jste v Humvee s Američany a lidé si mysleli, že jste zrádce. “Američtí vojáci mu vydali pistoli Glock, ale nenosil ji. "Jsem muslim, " říká, "a vím, že každý má na svůj život poslední den."
Poslední den jeho práce byl 3. srpna 2006, kdy byl jeho otec popraven militanty. "Zaútočili na něj, protože byl efektivní muž." Kazatel. A kvůli mně. “Mohammed požádal o povolení přijet do Spojených států na zvláštní přistěhovalecké vízum nebo SIV udělené těm, kteří byli ohroženi kvůli jejich práci s koaličními silami. „Amerika mě nechala dlouho na pokoji tím, že mě nevpustila. Možná jsem byl zabit kdykoli.“ Nakonec v roce 2013 získal vízum a připojil se k rostoucí irácké komunitě ve Phoenixu. "Myslel jsem si, že USA budou mnohem lepší než Irák, " říká. "Je to dobré místo pro svobodu." Ale je těžké mít novou kapitolu. Není to místo, kde byste seděli ve své židli a chladili. “
Mohammed dychtil po práci. Po stint jako překladatel byl středoškolským učitelem angličtiny v Iráku - byl jedním z mála nedávných příchozích, se kterými jsme se setkali a plynule mluvil jazykem. Přesto však místní agentura pro přesídlení ve Phoenixu chtěla získat práci jako hotelová hospodyně. "Řekl jsem jim, že si můžu najít práci sám." Mám internet, takže mám v ruce svět. “Dostal práci v amazonském skladu, což se mu líbilo - ale když skončila vánoční spěch, byla také práce. Vysoká komise OSN pro uprchlíky ho najala, aby požádal lidi v ulicích Phoenixu o peníze na podporu dalších uprchlíků z celého světa. "A lidé nemohli ani dát hotovost - museli ti dát číslo jejich kreditní karty." Takže tady byl čerstvý chlap, který zastavil lidi na ulici a vysvětlil jim, že po celém světě jsou miliony uprchlíků, kteří potřebují vaši pomoc. První týden jsem dostal jeden dar. Příští týden jsem žádný nedostal. Takže teď se znovu dívám. “(Protože jsme ho viděli letos na jaře, byl Amazonem dočasně najat.)
Nebylo to jen tak, že podnikání je pomalé. Toto je Arizona, s jedním z nejpřísnějších imigračních zákonů v zemi a šerifova kancelář v loňském roce shledala vinným ze systematického rasového profilování. A nepřátelští mohou být nejen místní obyvatelé. Někdy jsou to jiní Iráčané, kteří mi říkají: 'Co tady děláš? Vraťte se do své země. “ Všechny tyto lidi nazývám zločinci snů, zloději snů, “říká Mohammed. Jsou dny, kdy by se rád vrátil, a pokud by se Irák někdy dostal bezpečněji, možná… “„ Ale nevrátím se s prázdnými rukama. Alespoň získám titul. “
Díky jeho angličtině a Horatio Alger pluck, Mohammed je mnohem šťastnější než mnoho jiných příchozích. Therese Paetschow, která pomáhá řídit iráckou americkou společnost pro mír a přátelství (organizace změnila název poté, co její staré kanceláře byly vandalizovány noc po 11. září), říká, že nezaměstnanost je běžná a „duševní nemoc je epidemie - téměř každý, kdo dostane Tady prchá něco hrozného, a když uslyšíte, že bomba zabila ve vašem rodném městě 20 lidí, přinese to vše zpět. A existuje tak málo zdrojů. V této oblasti nejsou žádní arabsky mluvící psychiatři nebo poradci - agentury pro přesídlení mají poradce pro oběti mučení, ale jsou maximalizováni. “
Pokud tady v irácké komunitě prodáváte téměř kohokoliv, dostanete stejný druh příběhu. Když jsme se s ním setkali, Falah al-Khafaji provozoval malou restauraci Al-Qethara na jedné z nekonečných hlavních komunikací ve městě. Uvnitř je trochu tma a chladí se v pouštní žáru. "Dva z mých bratrů byli popraveni a třetí zabil bombou, " říká. Jíme některé z jeho šťavnatého shish kebabu a ukazuje obrázky svých tří dětí, včetně dvojčat narozených v roce 2011. „Co je naživu, musí pokračovat, “ říká. "Dávají mi naději a sílu pokračovat."
"Optimismus není přesně irácká hodnota, " říká Paetschow jednoho dne, když jdeme do halalského řeznictví zásobeného kozí a ovčí hlavou, jakož i hovězího masa pěstovaného na nedalekém ranči vedeném iráckými přistěhovalci. "Pokud žijete na místě, kde neexistují žádné důkazy, věci se změní, dostanete lepší přijetí." Pořád uslyšíte slovo inshallah - „pokud to Bůh chce.“ Takto přistupuje většina k věcem, dokonce i ke křesťanským uprchlíkům. “
A přesto příběhy o čiré štěrku a vytrvalosti jsou ohromující. Jabir Al-Garawi, který založil společnost přátelství, kde pracuje Paetschow, přišel do Phoenixu brzy v roce 1993. Poté, co vyloučil Saddáma Husajna z Kuvajtu, vyzval prezident George HW Bush irácké lidi, aby povstali a svrhli svého diktátora - ale ty, kteří se pokusili dostal malou podporu a byl brutálně potlačen Saddámovými silami. Al-Garawi, čerstvě razený vysokoškolský absolvent, byl jedním z bojovníků, kterým se podařilo uprchnout. Sedm dní procházel pouští do Saúdské Arábie, kde dva roky žil v uprchlickém táboře. Byl jedním z prvních Iráčanů přemístěných do Phoenixu, města, které si vybral program vlády USA pro znovuusídlování, kde postupem času stanovil kořeny a vybudoval malou realitní agenturu. Když začala druhá válka v Perském zálivu v roce 2003, vrátil se do Iráku jako konzultant americké vlády, jen aby sledoval změnu americké mise z „osvobození na okupaci“ se všemi chaosy a násilím, které následovalo. Vrátil se tedy do Arizony a nyní dělá vše pro to, aby usnadnil život novým příchozím. "Viděli tolik trauma." Mnoho žen jsou svobodné matky - jejich manželé a bratři byli zabiti. Pro ženu je těžké najít práci kvůli jazyku, ale také proto, že nosí hidžáb, šátek. Ale pokud si sundá hidžáb, aby získala práci, pak jsou doma problémy. “
To může vysvětlit jeho touhu představit nás dvěma novým zaměstnancům společnosti, Fatimě a Fatemovi. Fatima Alzeheri vede program pro mládež; Fatema Alharbi je ženskou koordinátorkou. Každý má světlé oči, každý plný energie a každý překonal strašlivé množství. Alharbiho otec kdysi pracoval v oblasti financí a účetnictví v Iráku, než přišel do Phoenixu, kde jediná práce, kterou mohl najít, byla jako ostraha. Její první měsíc v americké škole, ve čtvrté třídě, jezdila v autobuse, když jí chlapec stáhl šátek z hlavy. "Nevěděl jsem, co mám dělat - nemohl jsem mluvit anglicky." Tak jsem si sundal botu a narazil jsem na chlapce a pak jsem narazil na řidiče autobusu, protože neudělal nic. “A pak pokračovala v tom, co máte dělat, vynikající ve škole, vynikající na vysoké škole . Alzeheri přišel do USA později, v osmé třídě, znal malou angličtinu. "Na střední škole jsem se ucházel o tolik pracovních míst - v obchoďáku, v obchodech." Moje sestra řekla: „Rozhlédněte se kolem, vidíte na pokladně někoho jiného v hidžábu? Proto nedostanete práci. “„ Nakonec však pracovala v supermarketu Safeway, než se vydala na Arizonskou státní univerzitu. Je to skvělá umělkyně - několik jejích pláten zdobí společnost - ale v polovině školy vyměnila velké společnosti. "Dělal jsem umění, říkal jsem si:" Co dělám pro lidi? ""
To, co dnes dělá pro lidi, pomáhá ostatním Fatemám koordinovat velký oběd s potluckem. „Jídlo je v irácké kultuře jako druhý jazyk, “ říká její kolegyně Paetschowová, která dodává, že komunální hostiny jsou téměř normou. "Rozšířené rodiny jedí spolu a během ramadánu, pokud jdete do něčího domu na jídlo iftaru, které láme rychle, je asi nejlepší nejíst celý den, i když nejste muslimové." Protože se chystají zaplnit váš talíř a vy ho musíte hodně sníst. “Navzdory této tradici, „ pro potluck neexistuje skutečné slovo, protože tak to tam není. Obvykle jde o hostování. Neexistuje žena, se kterou jsem se setkal a která není pohodlná vaření 50 let. “
Seřadil na dlouhé stoly v místnosti ve společnosti obvykle vyhrazené pro výuku angličtiny, nyní je hrnec na hrnec iráckých lahůdek. Pocházejí z oblastí, jejichž jména jsou Američanům známa z válečných zpráv v posledních letech. Mosul byl místem, kde byli Saddámovi synové Uday a Qusay zabiti v bitvě o zbraně po americké invazi. Dnes to byl zdroj kubbat Mosul, plochý kulatý disk bulgur pšenice a mletého hovězího masa. Nasiriyah je místo, kde byl americký voják Jessica Lynch uvězněn v prvních hodinách války; v tento den však bylo domovem rybí a rýžové misky, která - s malými kostmi - mohla být zatracena - nemohla sladce chutnat. Biryani přišli z Bagdádu; Dolma - listy hroznů plněné rýží a masem - pocházely prakticky ze všech koutů země. Ve skutečnosti všechny části regionu, vzhledem k tomu, že mapa Středního východu, kterou známe dnes, je vynálezem 20. století.
Naše oblíbená - jak pro chuť, tak pro příběh - byla qeema. Trochu pozadí: Sousední irácká města Najaf a Karbala nebyly jen nedávnými bitvami během nedávných válek. Jsou důležitými poutními místy pro šíitské muslimy a místem obrovských každoročních shromáždění, která v sedmém století označují mučednictví Husajna ibn 'Aliho. Američtí televizní diváci viděli davy, které sestupují na městských mešitách z celého šíitského srdce Iráku a Íránu, ale také vášnivé sebepoškození, které se někteří muži zabývají, a řezali záda řetězy, až jim krváceli. Mulláhové se na tom displeji zamračili, ale všichni podporují zvyk Nazri a poutníkům poskytují jídlo zdarma. A ze všech jídel je qeema nejtradičnější. Obvykle se vaří muži, v obrovských kádích - rozmačkávají cizrnu a hovězí maso celé hodiny, dokud není dokonalá kašovitá konzistence. Mysli skořici s příchutí skořice. Mysli výborně.
"Ti, kteří mají na mysli obecný středním východním jídlem hummus-falafel-tabbouleh-kibbe-baba ganoush atd., Zjistí, že irácká kuchyně je trochu jinak orientovaná, " Nawal Nasrallah, autor časopisu Delights from Garden of Eden: Kuchařka a historie irácké kuchyně vysvětluje, když se s ní dostaneme do kontaktu a ptáme se, jak se irácké vaření liší od ostatních kuchyní na Středním východě. "Jednak a bez ohledu na rozdíly v etnicitě nebo náboženství, regionu nebo dokonce v sociálním postavení se irácké denní střižy točí kolem pokrmů z rýže a dušeného masa, což říkáme timman wa marga." Bílá rýže (nebo někdy dušená bulgur v severním Iráku) se obvykle podává s rajčatovým gulášem vařeným s kousky jehněčího masa na kosti a sezónní zeleninou. Jednoho dne to bude okra, další den to bude špenát nebo bílé fazole nebo lilek nebo cuketa. Nezasvěcený nazval iráckou dušenou dušenou polévku, ale ve skutečnosti funguje jako součást hlavního jídla v iráckém denním jídle. “
Mnoho kuchyně má bohaté historické kořeny. Jedna z prvních známých „kuchařek“ na světě byla napsána na klínových tabletách starými Iráčany kolem roku 1700 před naším letopočtem, říká Nasrallah. A Marga, poznamenává, byla vařena Sumeri, Babyloňany a Asyřany, kteří kdysi obývali oblast.
***
Není to tak, že by někdo zapomněl na překážky, kterým čelí, když se posadí k jídlu. Obracíme se na muže po pravé straně, Saada Al-Ani, inženýra, který opustil Irák v roce 2006 („Proč? Protože dali kulku do obálky a vložili ji pod mé dveře“) a přesídlili v Sýrii, jen aby museli minulý rok tam utekl před násilnými povstáními. („Kamkoli jdu, tam je válka, “ říká se smutným úsměvem.) Vyučoval se jako generální inženýr, pracoval na velkých projektech v Perském zálivu - pomáhal stavět mohutný palác pro jemenského diktátora Aliho Abdullaha Saleha. "Ale v Americe nepřijímají moje certifikáty, takže možná učím matematiku, " říká téměř s povzdechem. Pak se však vrhne do torpéda ve tvaru knedlíku plného mletého masa a na okamžik se povzdech blíží úsměvu.
Naproti stolu je 11letá dcera Jabira Al-Garawiho. Celý svůj život prožila v USA a její oblíbené televizní pořady jsou „Lab Rats“ (trojice bionických dospívajících žijících v suterénu v Kalifornii) a „Kickin 'It“ (milá misfits v salonu stripového bojového umění). Ve své hlavě je celoamerická a také švábní hummus a pita.
"Jídlo je jako doma, " říká její otec. Vzpomíná si na svou cestu do Iráku, aby pomohl americké vládě po americké invazi v roce 2003. „Šel jsem na vojenskou základnu a viděl jsem Jacka v krabici. Řekl jsem si: "Je to jako Amerika, pojďme tam." Když jste mimo domov, chcete jíst to, co je známé. “
Proto v den potlucků, kdy všudypřítomná televize Irácké americké společnosti pro mír a přátelství vyslala zprávu, že 34 domů bylo zabito bombami doma, jídlo přineslo pohodlí a Arizona vypadala docela dobře místo být.
O čtyři měsíce později, když teroristická skupina ISIS hrozila destabilizací své vlasti, vypadal Phoenix ještě lépe. "Devadesát devět procent z nás má v Iráku stále rodinu a my se o ně bojíme, " říká Fatema Alharbi, když voláme, abychom se zkontrolovali. Její vlastní otec je tam a zatím je v bezpečí, ale i tak. Pokud by nemusela pracovat, připojila by se k davu, který se nedávno shromáždil na Washingtonské ulici - sunnité, šíité, křesťané - aby protestovali proti násilí a požádali Spojené státy, aby zasáhly. "Nikdo nechce, aby teroristé zničili jejich zemi, " říká nám.
