PROCHÁZKA STARÝM JAPONSKEM

"Na Kiso je to tak tiché, že ti to dává zvláštní pocit, " četl Bill a překládal z dopravní značky v japonštině. V tu chvíli zařval náklaďák.

Související obsah

Nalezení klidu na japonském pobřeží San-in
Springs Eternal

Můj přítel Bill Wilson a já jsme stáli na severním konci staré silnice Kiso, která zde byla nahrazena moderní trasou 19. Bylo slunečné podzimní ráno, a vzali jsme vlak ze Shiojiri, projíždějící školačky v modrých uniformách a přepravující černé brašny do Hideshio, jakési stanice mezi pláněmi a horami. Se zapnutými batohy jsme zamířili do kopců.

Nyní jsme šli na jih po dálnici, oddělené zábradlím od překročení rychlosti. Po celá staletí byla 51 kilometrová silnice Kiso centrální částí starobylého Nakasendo o délce 339 kilometrů, který spojoval Edo (Tokio) a Kjóto a poskytoval vnitrozemskou alternativu k pobřežní silnici Tokaido. Po celá staletí cestovali obchodníci, umělci, poutníci, císařští vyslanci, feudální pánové, princezny a prosté občany. "Vraždy, loupeže, útěky, milostné sebevraždy, zvěsti o korupci mezi úředníky, " napsal Shimazaki Toson ve svém epickém románu Před úsvitem, "to vše se stalo běžným na této dálnici."

Shimazakiho 750stránkové dílo, publikované začátkem roku 1929, zachycuje velké politické a společenské otřesy Japonska v polovině 19. století: období, kdy se na jeho pobřeží začaly objevovat cizí lodě a jeho lidé ztěžovali přechod od decentralizované feudální společnosti ovládané šóguny do modernizačního státu ovládaného ústřední autoritou císaře Meiji. Shimazaki uvedl svůj příběh do svého rodného města Magome, jednoho z 11 poštovních měst na silnici Kiso Road (předchůdci odpočívadel). Hanzo, protagonista románu, je založen na Shimazakiho otci, který poskytoval ubytování pro cestovní úředníky. Shimazaki zachytil každodenní práce a bohatou kulturu vnitrozemské dálnice tak, že umělec Hiroshige zvěčnil Tokaido ve svých dřevorytů.

Hiroshige také maloval Kiso (i když ne tak skvěle), a dokonce i z dálnice jsme viděli proč. Otočili jsme oči od aut a podívali jsme se na svahy zelené a tlumené oranžové. Osamělý japonský javor zářil červeně, zatímco červenohnědé listy signalizovaly poslední podzimní třešňový akt. Ostatní větve zbavené listů nesly žluté tomel, které visely jako ozdoby. Po hodině a půl chůze jsme se dostali k automatu u vlakového nádraží. Ten, který vydával nápoje (studené a teplé), přišel hlasem, který nám poděkoval za naše podnikání.

Bill, překladatel japonské a čínské literatury, mi už dlouho říkal o Kiso Road. Bydlel v Miami, žil v Japonsku od poloviny šedesátých do poloviny sedmdesátých let a dvakrát chodil po Kiso. Cesta byla oficiálně ustavena v roce 1601, ale podle starodávných záznamů cestovala již v 703 letech. Bill miloval skutečnost, že na rozdíl od průmyslového Tokaida zůstává silnice Kiso místy velmi dobře zachována. Při chůzi mě ujistil, že jste se mohli cítit už dávno.

Jednou jsem navštívil Japonsko a cestoval vlaky z města do města. Myšlenka cestování pěšky s informovaným přítelem rustikální krajinou v high-tech zemi byla velmi přitažlivá. Léto před naším výletem mi Bill dal itinerář: šli jsme z Hideshio do Magome - asi 55 mil - zastavení v poštovních městech podél cesty. Chovali bychom se, jako by automobil nebyl nikdy vynalezen. Pak navrhl, abych si přečetl před úsvitem .

"Doufám, že v Narai je masérka, " řekl Bill, jakmile jsme znovu šli. "Nebo dokonce neprofesionální."

O dvacet minut později jsme vystoupili z dálnice ve městě Niekawa a pak jsme se ponořili do Hirasawa a procházeli obchody s laky. Když se objevili obyvatelé, spojili jsme je s pozdravem „ Ohayo gozaimasu! "(" Dobré ráno! ") Bill mě naučil pár slov.

Trochu před polednem se Narai objevil v dálce, když se tenké město protahovalo železničními kolejemi. Zjistili jsme, že je jeho hlavní ulice těsná, s tmavými dřevěnými domy a turisty s celodenním výletem. Šikmé střechy, malé obchody, látkové proužky a nezaměnitelný vzduch kulturního importu byly jako odměna za to, že jste přišli pěšky. Ale pochyboval jsem, že Bill najde masérku.

Našel náš ryokan nebo hostinec, Echigo-ya. Tenké posuvné dveře otevřené do ulice ustoupily vchodu se špínou, která lemovala platformu tatami. Hostinský se na to brzy objevil, mladý muž v šátku, který spadl na kolena, aby nám na úrovni očí řekl, že jsme byli příliš brzy na to, abychom se mohli přihlásit.

Bill mě zavedl do své oblíbené kavárny Matsuya Sabo, stísněné zařízení v antickém stylu. Zúčastnili se jí pudlíci hraček, jmenovaní Chopin a Piano majiteli milujícími obchod, a za barem, který visel s jemnými papírovými lucernami, se tiše hrával nokturno.

Majitel kavárny, pan Imai, nám řekl, že za starých časů procházely průvody městem nesoucím zelený čaj pro císaře. Pokud by se nádoba na čaj rozbila, ten, kdo nehodu způsobil, by byl sťat. Takže když dorazil čajový průvod, všichni zůstali doma, aniž by vydávali zvuk. Jakmile to prošlo, běželi na ulici na oslavu.

Jedli jsme pozdní oběd Zaru soba - studené pohankové nudle, pro které je tento region slavný - namočením do sladké sójové omáčky obohacené o plevel a wasabi. Venku Bill stál na ulici a ukázal na horu stoupající na jižním okraji města. "To je obávaný průsmyk Torii, " řekl a zmínil se o cestě, kterou jsme chtěli převzít nad horou, a použít přídavné jméno, které nikdy nepoužil, když se o tom zmínil.

Jeho myšlenkou bylo, že příští den vylezeme na horu - bez batohů - na Yabuhara, kde bychom mohli vzít vlak zpět do Narai, abychom strávili druhou noc, než chytíme ranní vlak do Yabuhary, abychom pokračovali v chůzi. Připadalo mi to jako skvělý nápad a také historicky zdravý nápad, protože za starých časů byli k přepravě věcí zaměstnáni kočovníci.

Večeře byla podávána v našem pokoji, na stole se značně zkrácenými nohama. Naše židle byla bez končetin, skládala se z opěradla a polštáře. Sedět pro mě bude větší problém než chůze.

V četných miskách a talířích přede mnou seděly růžové a bílé obdélníky kapra sashimi, drcené horské brambory v syrovém vejci a řasách, tři ryby o něco větší než zápalky, jedna grilovaná sladkovodní ryba, vodnatý vaječný krém s kuřecím masem a žampiony, vařený daikon (ředkvičky) s miso a zeleninová tempura.

Bohatost jídla kontrastovala s rozptýleností místnosti. Ložní prádlo bude položeno na tatami po večeři. Nebyla tam žádná televize, ale na vyšívaném polštáři na dřevěném stojanu pro naše rozjímání seděl malý černý kámen. Na jedné zdi visel orámovaný báseň, který Bill přeložil:

Chuť vody
Chuť soba
Všechno v Kiso
Chuť podzimu

Doma začnu svůj den grepem; v Japonsku jsem si vyměnil ovoce za faux pas. Občas jsem se zamíchal zpět do svého pokoje a stále měl na sobě speciálně určené pantofle do koupelny, které by samozřejmě měly zůstat v koupelně. A dnes ráno se hostinský zeptal, zda bychom si před snídaní nechtěli dát čaj; dychtivě řešit obávaný Torii Pass, jsem odmítl.

Bill měl krátkou diskuzi s mladým mužem a pak mi pevně řekl: „Je to zvyk domu.“ Čaj byl podáván s velkým uvážením. "Pokud vložíte super horkou vodu, " vysvětlil Bill, "čaj" urazíte ". (Jedna urážka před snídaní stačila.) A tohle byl gyokuro, který někteří považovali za nejlepší zelený čaj. Hostinský pomalu nalil trochu do jednoho šálku, a pak druhý, v zájmu rovnosti se vrací sem a tam.

Po snídani (ryba, rýže, miso polévka, mořské řasy) jsme vyšli z města a zamířili na horu. Velké ploché kameny se objevily pod nohama, část původních ishidatami na Kiso Road (doslova „kamenný tatami“), která byla položena už dávno. Vzpomněl jsem si na Hanza a jeho švagra, jak se po cestě do Eda vrhli po tomto chodníku ve slaměných sandálech.

Cesta se zúžila, zúžila a změnila na špínu. Projeli jsme se lesem bez větru. (Tady - pokud jsi ignoroval mé lapal po dechu - bylo ticho, které jsme slíbili.) Switchbacky rozbily monotónnost. Navzdory studenému vzduchu bylo moje tílko nasáklé a můj šátek vlhký.

Hodinu a půl lezení nás přivedlo na rovnou zem. Vedle dřevěného přístřešku stála kamenná kašna a keramický kelímek umístěný vzhůru nohama na zdi. Naplnil jsem ji vodou, která byla příjemnější než čaj. Bill si nepamatoval, kterou cestou se vydal naposledy, když byl tady (bylo jich několik), a vybral si cestu, která šla nahoru. Bohužel. Předpokládal jsem, že naše námahy skončily. Teď jsem nemyslel na Hanza a jeho švagra, ale na Kitu a Yaji, dva hrdiny komiksu Romance Ikku Jippenshy Shanks 'Mare, kteří chodí po Tokaidovi se vší milostí Tří stoogů.

Vrhli jsme se zpět dolů do útulku a byli nasměrováni správným směrem japonským průvodcem, který vedl kvarteto Kaliforňanů. Trvalo nám asi 45 minut, než jsme sestoupili do Yabuhary, kde jsme se brzy schoulili vedle ohřívače v restauraci specializované na úhoře. Přihlásila se velká skupina Američanů, z nichž jeden se na nás podíval a řekl: „Vy jste se ztratili, chlapi.“ Zprávy vždy putovaly rychle po silnici Kiso.

Po návratu vlaku do Narai jsme se přestěhovali do minshuku, což je jako ryokan, ale se společným jídlem. V dopoledních hodinách se hostinský zeptal, zda by nám mohla vyfotit její web. Představovali jsme se, uklonili se a pak jsme za mírného deště vydali na vlakové nádraží, občas jsme se otočili, abychom zjistili, že naše hostitelka stále stojí v surovém vzduchu a rozloučíme se.

Yabuhara byla opuštěná a mokrá, naše ryokan pochmurná a chladná. (Dokonce ani na horách jsme se nesetkali s ústředním vytápěním.) V temné restauraci s vysokým stropem, kde jsme seděli u velkého společenského stolu, nám byla podávána vynikající nudlová polévka. Jako dezert - vzácná událost ve starém Japonsku - šéfkuchař přinesl švestkový sorbet, který každému z nás poskytl přesně jednu a půl lžíce. Když jsme odcházeli, zjistili jsme, že naše vlhké boty jsou zamyšleně opřeny o topné těleso.

Ráno jsem se vydal sám do poštovního města Kiso-Fukušima. Bill chytil nachlazení a vlak Chuo-sen (centrální linka) - rychlý, přesný, vyhřívaný - byl vždycky v pokušení po ruce. Dnes by to jezdil a vzal si s sebou můj batoh.

Asi v osm hodin ráno byl vzduch ostrý, obloha jasná. Znovu jsem se připojil k Route 19, kde elektronické znamení dalo teplotu 5 stupňů Celsia (41 stupňů Fahrenheita). Když jsem kráčel kolem, ke mně se uklonil obsluha čerpací stanice, zády k čerpadlům.

Nebyl to přesně přímý výstřel na Kiso-Fukušimu, ale byl to relativně plochý, asi devět mil. Druhá osoba, kterou jsem požádal o pokyny do hostince - „ Sarashina-ya doko desu ka? “- stál přímo před ní. Ve foyer stál známý pár turistických bot a muž v hnědém svetru mě vedl řadou chodeb a schodů do světlé místnosti, kde Bill seděl na podlaze a psal pohlednice. Okno za ním orámovalo rychle tekoucí řeku Kiso.

Při cestě k obědu jsme míjeli malé náměstí, kde muž seděl na chodníku a namočil si nohy. (Tato veřejnost, podzemní horký pramen měl odnímatelné dřevěné kryty, a připomínalo mi to koupel v našich hostincích.) Daleko dál vyšla z kavárny žena a navrhla, abychom vstoupili, a tak jsme to udělali. To bylo daleko od hukotů žen, které za starých časů sestoupily na cestovatele, aby vyprovokovaly jejich zařízení.

Kiso-Fukušima bylo největším městem, jaké jsme kdy viděli od Šiojiri, a vzpomněl jsem si, že v době před úsvitem sem Hanzo při volání do okresních správních úřadů šel z Magome. Domy pocházející z Tokugawského shogunátu (který trval od roku 1603 do roku 1868) lemovaly ulici, o níž Bill řekl, že je původní Nakasendo. Přes řeku byla zahrada v domě bývalého guvernéra nádherným příkladem shakkei, což je praxe začlenění okolní přírodní scenérie do nové, řízené krajiny. Stará budova bariéry - jakési imigrační a celní úřad - bylo nyní muzeum. Shimazaki napsal, že v barvě Fukušima byli úředníci vždy na pozoru před „odjezdem žen a vstupem do kulometů“. (Před rokem 1867 ženy potřebovaly cestovní pasy na cestu na Kiso Road; pohybující se zbraně přes silnici by byly považovány za známku vzpoury) .)

Dům vedle muzea vlastnila rodina, do které se jeden ze Šimazaků oženil, a ve vitríně byla fotografie otce autora. S úctou se položil na kolena, ruce položil na tlustá stehna a vlasy stáhl z široké tváře, která mě svým tvarem a výrazem (určenou vážností) připomínala fotografie domorodých Američanů z 19. století.

Zpět na náš minshuku Bill poukázal na dřevěný rám plný skriptu, který visel ve foyer. Jednalo se o ručně vyřezávanou reprodukci první stránky rukopisu Před úsvitem . "Cesta Kiso, " četl Bill nahlas, "leží úplně v horách." V některých místech se protíná přes propast. V jiných to sleduje břehy řeky Kiso. “Zvuk té řeky nás uspal.

U snídaně nás pan Ando, hnědý svetr, pozval na večerní ceremoniál v jeho svatyni. Bill mi řekl, že pan Ando je šaman v náboženství, které uctívá boha Mount Ontake, na který se Hanzo vyšplhal, aby se modlil za zotavení svého otce z nemoci. Šimazaki to nazval „velká hora, která by zvítězila uprostřed nekonečných změn lidského světa.“ Předpokládal jsem, že měl na mysli jeho fyzickou přítomnost, nikoli její duchovní držení. Teď jsem si nebyl tak jistý.

Jedli jsme rychlou večeři - hot-pot misku zvanou kimchi shabu shabu a smažené rybníky - a nahromadili jsme se na zadní sedadlo automobilu pana Anda. Měl jsem zvláštní pocit rozrušení, když jsem sledoval, jak se domy zipují (reakce chodce, který je zvednut). Zamířili jsme na kopec, na jehož vrcholu jsme s Billem spadli před malou budovu zavěšenou svislými praporky. Pan Ando dočasně ukončil šamanskou službu, protože se nedávno stal dědečkem.

Uvnitř jsme si sundali boty a dostali jsme bílé bundy s modrým nápisem na rukávech; kaligrafie byla ve stylu, který Bill nedokázal rozluštit. Asi tucet podobně oblečených celebrantů sedělo se zkříženýma nohama na polštářích před plošinou s otevřenou jámou uprostřed. Za jámou stála velká dřevěná socha Fudo Myo-o, rozbitého krále moudrosti, který drží v levé ruce provaz (pro vázání vašich emocí) a pravý meč (pro prořezávání vaší nevědomosti). Objevil se zde jako projev boha Mount Ontake.

Kněz vedl všechny v dlouhé sérii zpěvů, aby ducha boha snesl z hory. Pak asistent umístil do jámy bloky dřeva a zapálil je. Lidé, kteří seděli kolem ohně, neustále zpívali, jak plameny rostly, zvedaly hlasy ve zdánlivě rozrušeném stavu a stříhaly vzduch rukama svými pohyby, které se mi zdály většinou svévolné. Ale Bill mi později řekl, že tyto mudry, jak se říká gesta, ve skutečnosti odpovídají určitým mantrám.

Bill se připojil k zpívání Heart Sutra, krátké sutry nebo maxima, ztělesňujícím to, co později řekl, bylo „ústřední význam moudrosti prázdnoty.“ Seděl jsem beze slov, nejsem si jistý, jestli jsem pořád v zemi kulkových vlaků a mluvil vending stroje.

Každý z nás dostal cedrovou tyčinku, aby se dotkl bolavých částí těla, ve víře, že bolest se přenese do dřeva. Lidé jeden po druhém vyšli, poklekli před ohněm a nakrmili je hůlkami. Kněz vzal svou hůlku - která se svou kyticí skládaného papíru připomínala prachovku z bílého peří - a dotkla se ho plamenů. Pak několikrát poklepal na každého žadatele papírem, dopředu a dozadu. Každou očistu provázely létající jiskry. Bill, buddhista, šel nahoru.

Poté jsme k hustému oblaku kouře přistoupili k našim botám. "Víte, co mi kněz řekl?" Zeptal se, když jsme byli venku. "Teď se nechladíš." “

Následující ráno jsme se vydali na lehkou mrholení. Hory před námi, oblékané obláčky mraků, napodobovaly malované panely, které jsme někdy našli v našich pokojích.

Přes dramatickou roklinu na jejím okraji se Agematsu ukázalo být nepřehlédnutelným městem. Naše hostinská, paní Hotta, nám při večeři řekla, že muži v této oblasti žijí docela dlouho, protože se udržují ve formě chodením v horách. Nalije nás saké a zpívala japonskou lidovou píseň, následovanou „Oh! Susanna. “Ráno stála venku jen se svetrem na teplo (byli jsme zabaleni do šátků a saka) a uklonili se, dokud jsme nevynechali zrak.

Po poměrně vysoké výšce asi tři a půl hodiny jsme dorazili do města Suhara kolem poledne. Z venkovních reproduktorů vznášela instrumentální verze „Love Is Blue“. Podíval jsem se zpět na místo, kde jsme začínali, a viděl jsem záhyby hor, které vypadaly neproniknutelné.

Downtown se skládala z čerpacích stanic a strip center (Route 19 nás stále psovala), a protože byla neděle, restaurace byly zavřeny. Našli jsme minshuku přes řeku a strávili odpoledne v našem pokoji (teď jsem se chytil nachlazení) a sledovali sumo wrestling na TV s plochou obrazovkou. Bill vysvětlil řízení - byl obeznámen s většinou zápasníků, z nichž řada byla z Mongolska a východní Evropy - ale zasáhlo mě to jako jeden sport, který jsem ve skutečnosti nemusel vidět ve vysokém rozlišení.

Ráno mimo město řekla žena zametající listy: „ Gamban bei “ („Pokračuj“) v přízvuku země, který přiměl Billa smát se. Jediný čas, kdy slyšel tuto větu, byl v karikatuře japonských lidových příběhů. Řetězy z tomel, a někdy i řady daikonů, visely z balkonů. Rytý kámen, postavený vzpřímeně na holý, poznamenal, že „císař Meiji se zastavil a odpočíval zde.“ Na malé poště jsem poslal pohlednice a na oplátku jsem dostal modrý plastový koš tvrdých bonbónů. Tato transakce se zdála hodná vlastního malého pomníku.

Našli jsme chrám myokakuji na kopci s výhledem na město Nojiri. Vdova bývalého kněze nám poskytla prohlídku interiéru: sochu Daikoku (boha bohatství), řady ihai (tablety připomínající mrtvé) a fotografie 59 mužů z vesnice, kteří zahynuli ve druhé světové válce. Než jsme odešli, vytvořila pro nás dvě obrovská jablka jako dárky a pár slov anglicky. "Můžete být šťastní, " řekla s úžasně dívčím úsměvem. "Uvidíme se znovu." Potom se postavila a uklonila se, dokud jsme neotočili roh.

Další den procházka k Tsumago - na deset mil, naše nejdelší noha - začala v chladném dešti. Po trase 19 byl konečný trudge, po kterém následovalo stoupání asi kilometrů, které mě téměř toužilo po dálnici.

Sestupovali jsme do Midono a my jsme se potřísnili porážkou do kavárny. Ale talíř Zaru soba a změna tílka v chladném pánském pokoji pracovaly na jejich magii. Zvedli jsme batohy a vyšli z města.

Déšť, který jsme celé ráno prokleli, nyní všechno umýval v krystalickém světle. Prošli jsme kolem vodního kola a kůlny, jejíž střechu drželi kameny, a potom jsme zasněně snesli do města domů, kde se objímaly ulice, s převislými okapy a tmavými roštovými fasádami. Starověký, neporušený vzduch nám připomněl Narai (stejně jako autobusová zátěž japonských turistů), ale na obrysech bylo něco - zvlněná hlavní ulice, kolébkové hory -, díky nimž se Tsumago cítilo ještě cennější.

Také to byla naše poslední noční zastávka před Magome a rodné město matky Šimazakiho (a v Před úsvitu Hanzovy ženy). Honjin - dům a hostinec její rodiny - bylo nyní muzeum. Můžete také navštívit, dole na ulici, stará ubytovna pro občany. Se svými špinavými podlahami sahajícími za vchod a holými plošinami přiměly naše hostince, aby vypadali jako královští.

Náš ryokan, Matsushiro-ya, seděl na pruhu, který sestoupil z hlavní ulice jako výstupní rampa do pohádky. Interiér byl napjatý, strohý hádanku krátkých schodů a tenkých panelů, nízkých stropů a polosvětla, které se hodí do hostince, který byl ve stejné rodině již 19 generací. Když jsem se natáhl na tatami, nemohl jsem být nikde kromě Japonska, i když v tom století, které bylo nejasné.

Ráno jsme spolu s obvyklými rybami, zelení a miso polévkou dostali každý smažené vejce ve tvaru srdce.

Hned za hlavní ulicí jsme našli kavárnu Ko Sabo Garo, která se zdvojnásobila jako galerie prodávající obrazy a šperky. Když jsem se zeptal, co je nahoře, Yasuko - který provozoval kavárnu se svým manželem - vyšplhal po schodech a skrytý z pohledu zpíval strašidelnou píseň o jarním dešti, zatímco se doprovázel na koto, tradičním strunným nástrojem. "To bylo tak japonské, " řekl Bill o svém neviditelném výkonu. "Všechno nepřímé, prostřednictvím stínů, prostřednictvím návrhu."

Po večeři jsem se projel. (Stalo se to zvykem.) Stejně jako mnoho malých turistických měst se Tsumago vyprázdnila pozdě odpoledne a ve tmě jsem si místo pro sebe měla. Závěsné lucerny propůjčily měkkou žlutou záři obchodům s tmavou clonou. Jediným zvukem byl pramínek vody.

Pro naši procházku k magomu si Bill připoutal malý batoh k batohu - turistická kancelář prodává turistům zvony za odvrácení medvědů. Za pár vodopádů jsme zahájili náš konečný výstup na cestě bez dravců, ale silnou s duchem Hanzo. Tento poslední test pro nás by samozřejmě byl procházkou. A nahoře by nebyl žádný regenerační čaj podávaný mužem v kuželovém klobouku.

"Říká, že máme dalších 15 minut lezení, " řekl Bill a zmírnil moji radost.

A udělali jsme to. Ale pak jsme se vydali dolů, vynořili se z lesa i z hor; objevil se scénický výhled, ze kterého jsme mohli vidět nížinu Gifu hluboko pod ní.

Magome byl otevřenější, než jsem si představoval, jeho domy a obchody padaly po hlavní pěší ulici a dívaly se směrem k zasněžené hoře Ena. Protože byl přestavěn po katastrofálním požáru, mělo město pocit historického opětovného stvoření. Muzeum Shimazakiho na základě staré rodinné honjiny nabídlo knihovnu a film o spisovatelově životě, ale méně pocitu spojení než naše procházka v lese.

V chrámu Eishoji na kopci na okraji města přidal kněz malou hospodu. Ukázali jsme rodině Šimazaki ihai a náš pokoj, jehož stěny byly doslova tenké z rýžového papíru.

Byla to zatím nejchladnější noc. Opakovaně jsem se probudil a vzpomněl jsem si na dvě věci z Před úsvitu . Jeden byl starým příslovím o regionu: „Dítě má být vychováno v chladu a hladu.“ Druhým byl Hanzův pokus, na konci románu, spálit chrám, ve kterém jsme se nyní třásli. (Ukončil své dny obětí šílenství.) Nechtěl jsem vidět poškození chrámu, ale uvítal bych malý oheň.

Ráno jsme se vydali brzy ráno a procházeli se po polích zaprášených mrazem. Za chvíli jsme se dostali ke kamenné značce. „Odtud na sever, “ přeložil Bill, „silnice Kiso.“ K mému pocitu úspěchu byl přidán pocit obohacení; Vycházel jsem z 11 dní v Japonsku, o kterém jsem předtím četl jen. O našem příjezdu nebyli žádní svědci, ale v mé mysli jsem viděl - jak stále vidím - uklonil se hostinské, pečovatelé a obsluhy čerpacích stanic.

Thomas Swick je autorem sbírky Cesta ke světu . Fotograf Chiara Goia sídlí v Bombaji.

Cestovatelé procházeli po silnici Kiso již v roce 703 nl. Staré kameny ji stále identifikují jako součást Nakasendo, vnitrozemské dálnice spojující Kjóto a Tokio. (Chiara Goia)

Na cestě do Narai podél silnice Kiso (Chiara Goia) stojí vytesaný kámen

Modernita zasahuje na silnici Kiso, jako je zde ukázaná trasa 19, ale dlouhé úseky připomínají román ze života 19. století Shimazaki Tosona, před úsvitem . (Chiara Goia)

V Narai zahrnuje svatyně sochy buddhistických postav. (Chiara Goia)

Cesta Kiso byla oficiálně založena v roce 1601, ale podle starodávných záznamů ji přepravovali již v 703 letech. (Chiara Goia)

Vesnice v Narai rozložily produkty, které byly před večeří suché. (Thomas Swick)

V Narai visí uvnitř kavárny Matsuya Sabo čerstvý narcis. Narai je jedním z 11 měst, předchůdců nebo odpočívadel na silnici Kiso Road. (Chiara Goia)

Kamenné sochy poblíž svatyně Hachiman v Narai. (Chiara Goia)

Majitelé kavárny v Narai jmenovali své pudlíky Chopin a Piano. (Chiara Goia)

Shakkei, směs přírodních a umělých, nalézá výraz v čajovnické zahradě v zenovém chrámu v Kiso-Fukušima. (Thomas Swick)

Řeka Kiso je jedním z mnoha malebných kulis po 51 mil dlouhé silnici. (Chiara Goia)

Inkeeper Ando, šaman náboženství, které uctívá v blízkosti Mount Ontake, vzal autora a jeho společníka na cesty do ohně v jeho svatyni. (Chiara Goia)

Autor, Thomas Swick, stojí vedle kamenné svatyně na silnici Kiso. (Thomas Swick)

Bill Wilson cestoval s autorem na cestě podél silnice Kiso. (Thomas Swick)

Ulice Tsumago jsou prázdné brzy ráno - před příjezdem turistických autobusů. (Chiara Goia)

Ubytování může být jednoduché, ale tento hostinec v Tsumago byl ve stejné rodině již 19 generací. (Chiara Goia)

Snídaně zahrnuje vejce ve tvaru srdce. (Chiara Goia)

Bambusové výhonky patří mezi produkty k prodeji v místních obchodech. (Chiara Goia)

Legenda říká, že Miyamoto Musashi, slavný šermíř ze 17. století, rád meditoval na vodopádech mezi Tsumago a Magome. (Chiara Goia)

Magome, poslední zastávka na autorské cestě, byla po katastrofálním požáru v roce 1895 přestavěna. (Chiara Goia)

Po náročném stoupání dorazil do města Magome nejchladnější noc svého výletu v místním chrámu v místnostech, jejichž stěny byly doslova tenké z rýžového papíru. (Chiara Goia)