Co vás přivedlo na Blízký východ a ke zprávám o arabském světě?
Nebyl jsem na to opravdu přitažlivý, dokud jsem se v roce 2001 nestal vedoucím kanceláře Jeruzaléma v Newsweeku. Bydlel jsem v Berlíně a byl jsem tam sotva rok, než mě Newsweek požádal, abych se tam přestěhoval, protože jsem ve své první knize napsal o Izraeli téměř stranou. Opravdu to nebylo na vrcholu mého seznamu míst, kam jít. Ale dostal jsem se tam na začátku druhé Intifady a velmi rychle jsem se ocitl v konfliktu. Strávil jsem hodně času na Západním břehu a v Gaze a naučil jsem se mluvit arabsky - ve skutečnosti jsem skončil mluvením mnohem arabsky než hebrejsky, protože to bylo užitečnější, protože téměř každý v Izraeli mluví anglicky. Bylo to neuvěřitelně dramatické období žít tam, s tímto pokračujícím konfliktem mezi Araby a Židy, který dosáhl nové úrovně intenzity. Otázka země, klikatá historie mezi oběma stranami, to vás jen nasává. Začal jsem cestovat po arabském světě. Cestoval jsem do Libanonu a nějaký čas jsem strávil s Hizballáhem a viděl jsem věci, které předefinují to, co se nyní děje. A pak válka v Iráku začala a já jsem začal trávit hodně času v Iráku brzy po válce, kdy člověk mohl cestovat po zemi s relativní svobodou. V průběhu roku a půl jsem sledoval, jak se to všechno tolik změnilo k horšímu. Byl jsem v arabském světě čtyři velmi intenzivní roky a rozhodně to ovlivnilo moji kariéru a to je místo, na které budu vždy přitahován.
Stále se zajímáte o zpravodajství o válce?
Rozhodně se zajímám o hlášení konfliktů, ale teď mám pár dětí a jsem k tomu méně přitahovaný, než jsem býval. Za mých mladších dnů jsem utekl do Libanonu na okamžik a já to teď nedělám. Na tuto chvíli se zvlášť nelíbím návratem do Iráku nebo zakrytím americkými jednotkami - prostě na to nemám stejnou vášeň, jakou jsem kdysi udělal. Myslím, že to je odraz toho, že máme děti a rodinu, stárneme a uvádím svůj život příliš často. Byl jsem ve střelbě a viděl jsem hrůzu. Stejné věci, jaké se dějí v Libanonu, jsem viděl v Jeninu a Ramalláhu a Betlémě v letech 2002 a 2003 a myslím, že teď mám méně hladu.
Proč jste neváhali jít do Basry pro tento příběh?
Je velký rozdíl mezi Bagdádem a Anbarskou provincií a Basrou. V Iráku je určitě násilí, ale jižní Irák je relativně tichý. Ano, občas jsme zaútočili šíitskou milicí a Mahdiho armádou. Hrál jsem si s myšlenkou jít sám, ale rychle jsem dostal skóre a řekl, že to je šílené. Když jsem šel do močálů, bylo to velmi pečlivě pod dohledem, velmi bezpečné. Byl jsem s britskými jednotkami celou cestu a nebyl to vysoký faktor strachu. Nebylo to jako jít do Ramadi.
Cítili jste se někdy, že jste v nebezpečí?
Vždycky máte pocit, že jste v nebezpečí. Začíná to jen jízdou z letiště do Zelené zóny. Je to půl hodiny a jste pod velmi přísnou bezpečností, ale všichni jsou nervózní a vy prostě nevíte, co se stane na silnici. Je to velmi nebezpečná cesta. Jakmile jste uvnitř Zelené zóny, cítíte se mnohem méně exponovaní. Opustil jsem Newsweek, ale mojí labutí pro Newsweek byla ta cesta na Bagdádu. Je omezen na práci v Zelené zóně nebo na to, že je zasazen do armády, v ulicích Bagdádu už nejezdí téměř žádný reportér Newsweeku. To se prostě nestalo. A zelená zóna je divný malý svět sám o sobě, je to naprosto omezený od zbytku města. Existuje tedy velmi malé nebezpečí.
Jak se vaše nedávná cesta do močálů ve srovnání s cestou, kterou jste podnikli v roce 2004? Cítili jste se méně bezpečně?
Necítil jsem se méně bezpečně, protože tentokrát jsem byl s Brity, ale cítil jsem se frustrovanější, protože jsem byl vždy obklopen armádou. Byl jsem spěchán a nemohl jsem opravdu dlouho mluvit s lidmi, a vždy existoval pocit, že kdybyste setrvali, stalo by se něco špatného. Poprvé, když jsem šel dovnitř, byl jsem s bývalým rebelem, a my jsme byli podle vlastního plánu, šli kamkoli jsme chtěli, visel ven. Byla to úplně jiná zkušenost s armádou, obklopená desítkami těžce ozbrojených jednotek.
Jak jste změnili taktiku hlášení?
Musel jsem o tom být mnohem intenzivnější a vzít si čas, který jsem měl na zemi, což bylo kumulativně několik hodin v těchto dvou různých výletech, a vytěžit maximum z toho pod velmi intenzivním časovým tlakem. Musel jsem chytit jakoukoli barvu, kterou jsem mohl dostat z těchto scén. Zážitek byl tak utvářen přítomností těchto velkých chlapů se zbraněmi a přilbami, že jsem bez nich opravdu nepochopil, jaké by to bylo. Nebylo tu mnoho spontánnosti. Zatímco poprvé to bylo nepředvídatelné a zábavné, byl to dobrý čas
Říkáte, že Marsh Arabové jsou odříznuti od pomoci a nemají přístup ke zdravotní péči. Jaké je jejich vysvětlení?
Myslí si, že je vláda zanedbává, a já nevím, proč si to myslí, jsou prostě naštvaní. V Iráku není žádná bezpečnost, v Iráku už nikdo nic nedostává, ale nemyslím si, že získávají celkový obraz. Nemají moc kontakt s vnějším světem, takže si myslí, že proti nim je spiknutí, že byli nalákáni zpět do močálů a zanedbáváni vládou s větší agendou, že jsou chudí a že ne. opravdu počítat. Ale Irák je obecně jen úplná katastrofa a přinejmenším Marsh Arabové neumírají na násilí.
Byly podmínky v roce 2004 lepší?
No, to bylo brzy a všechno se teprve začalo. Lidé přicházeli poprvé na bažiny. Vytvořili svou první bezpečnostní sílu, protože koaliční síly do této oblasti nepronikly. Organizovali se do hlídek a jednali s pytláky na ryby, ukládali nějaký zákon, pomáhali si navzájem znovu stavět domy a organizovali se. Už podruhé jsem nebyl dost dlouho, abych to viděl, ale bylo to docela stabilní. Všichni byli chudí a všichni fňukali a sténali, ale bylo to docela stabilní.
Pokusila se armáda něco skrýt?
Britové byli nepříjemní. Neočekávali, že uslyší všechny hrozny, ale nedostal jsem pocit, že se mě snaží zastavit. Nemyslím si, že očekávali, že toho tolik uslyším.
Bylo to poprvé, kdy tyto stížnosti slyšeli také?
Jo, nemyslím si, že by tyto jednotky někdy šly hluboko do močálů.
Jaké to bylo cestovat s Royal Air Force?
Co mě překvapilo, byl tvrdě hranatý realismus Britů ohledně katastrofy, kterou zažívá irácký zážitek. Hovořili velmi snadno o tom, jak byla operace narušena, a žijí v jedné z nejklidnějších oblastí země. Být kolem Američanů, podle mých zkušeností, je často naivita gung-ho. Možná už je to pryč - už je to chvíli, co jsem byl zasazen do amerických jednotek. Ale zjistil jsem, že Britové jsou trochu cyničtí a realističtější, a mnoho z nich celou věc odepisovalo.
Jak byste popsal morálku vojska?
Našel jsem spoustu lidí visících kolem baru. Britové pijí po práci, což zabrání jejich morálce v úplném zhroucení. Byli tak trochu cyničtí na Američany a na to, jak špatně to Američané zvládli, a neviděli žádnou cestu ven, žádný pozitivní způsob, jak to skončí.
Jak často dochází k útokům mezi soupeřícími kmeny Al Huwitha?
Všechno, co vám mohu říct, je to, co mi řekli vojáci zpravodajských služeb, s nimiž jsem hovořil, a oni říkali, že to za poslední rok moc nebylo, ale až do roku 2005 mezi nimi probíhaly časté bitvy, včetně jedné zuřivý hasič.
Jak získávají zbraně?
V Iráku existují stovky způsobů, jak získat zbraně. Jdete do bazaru a koupíte je.
Můžete je získat kdekoli?
Všude.
Jak dlouho si myslíte, že vzhledem k obrovským rizikům cestování v Iráku budou zahraniční pomoc civilisté jako Jepsen ochotni riskovat své životy?
Jepsen řekl, že je stále tam, ale jeho pohyby jsou rozhodně omezené a chodí ven méně, než kdysi. Pořád chodí ven, ale chodí pod přísnou bezpečností a těžkou ochranou, zatímco za starých časů to vůbec neudělal. Mám pocit, že tam pořád chodí, ale je to těžké a nedělá to tolik, jako kdysi. A samozřejmě je v bezpečnostní bublině - má soukromou bezpečnost. Ale opět jižní Irák není jako zbytek země. Ve srovnání s Bagdádem, Anbarem, Tikritem a dalšími oblastmi je to jiný svět.
Jak velkou roli si myslíte, že otázka práv na vodu bude hrát při vytváření mírového Blízkého východu?
Voda, ropa, země jsou tři hlavní problémy - dobře, udělejte ze čtyř: voda, ropa, země a politická moc. Ale politická moc se rovná kontrole nad vodou, ropou a zemí. Jsou to obrovské problémy a není dost vody, které by se dalo obejít. Byl to hořlavý problém už sto let a vždy to bude. Bude to vždy zdroj tření mezi těmito zeměmi. V tomto příběhu bojuje o kontrolu nad Tigrisem a Eufratem Turecko, Sýrie a Irák, to je ta dynamika.
Jak nakreslíte hranici mezi soucitem a objektivitou, když hlásíte?
Naučil jsem se spoustu věcí. Nemyslím si, že soucit a objektivita se vzájemně vylučují. Myslím, že můžete být soucítí i objektivní, a to je to, co se vždy snažím dělat. Pokud existuje zkreslení, vždy se to projeví ve zprávách a podkopává integritu toho, co se píše, a integritu novináře a lidé to cítí. Takže se vždy snažím zachovat objektivitu. Někdy je to těžké. Na palestinských územích bylo těžké sledovat tento druh náporu, protože si myslím, že je v Libanonu těžké tento nátlak vidět a nebýt naplněn nějakým hněvem.
Doufejme, že násilí skončí jednoho dne.
Pochybuji.
