V pouštním háji jižního Pákistánu se vůně růžové vody smíchala s vahou hašišového kouře. Bubeníci bušili pryč, zatímco celebranti v červeném pruhu tlačili velbloud, který byl posetý girlandami, pozlátkem a mnohými šátky. Muž obešel minulost, šklebil se a tančil, jeho tvář se leskla jako zlatá kupole svatyně poblíž. "Stěžně Qalandare!" vykřikl. "Extáze z Qalandaru!"
Související obsah
- Boj v islámu
Velbloud dorazil na nádvoří plné stovek mužů, kteří skákali na místě s rukama ve vzduchu a zpívali „Qalandar!“ za svatého pohřbeného uvnitř svatyně. Muži házeli okvětní lístky růží na tucet žen, které tančily v tom, co vypadalo jako mosa jáma poblíž vchodu do svatyně. Jedna žena, uchvátená, položila ruce na kolena a hodila hlavou dopředu a dozadu; další se odrazil a chichotal se, jako by obkročmo kráčel koněm. Bubnování a tanec se nikdy nezastavil, dokonce ani za výzvu k modlitbě.
Stál jsem na okraji nádvoří a požádal jsem mladíka jménem Abbáse, aby vysvětlil tento tanec, zvaný dhamaal . Ačkoli tanec je ústřední pro islámskou tradici známou jako Sufism, dhamaal je zvláštní pro některé jihoasijské Sufis. „Když djinn nakazí lidské tělo, “ řekl Abbás s odkazem na jednoho z duchů, který naplňuje islámskou víru (a na Západě známou jako „géniové“), „jediným způsobem, jak se toho zbavit, je přijet sem dhamaal. “ Žena klopýtla k nám se zavřenýma očima a omdlela u nohou. Zdálo se, že si Abbas nevšiml, takže jsem předstíral, že také ne.
"Co ti jde hlavou, když děláš dhamaal?" Zeptal jsem se.
„Nic. Nemyslím si, “ řekl. Několik žen se rozběhlo naším směrem, vyprázdnilo lahvičku s vodou na tvář ženy v bezvědomí a pláclo jí po tvářích. Střela vzpřímeně a tančila zpět do davu. Abbas se usmál. "Během dhamaalu cítím jen požehnání Lala Shahbaze Qalandara, která se mnou umývají."
Každý rok se několik set tisíc Sufisů sblíží v Sehwanu, městě v jihovýchodní provincii Sindh v Pákistánu, na třídenní festival označující smrt Lala Šahbaza Qalandara v roce 1274. Qalandar, jak se mu téměř všeobecně říká, patřil obsazení mystiků, kteří upevnili islámský podíl na tomto regionu; dnes dvě nejlidnatější provincie Pákistánu, Sindh a Pandžáb, tvoří husté souostroví svatyně věnované těmto mužům. Sufis cestuje z jedné svatyně do druhé na festivaly známé jako urs, arabské slovo pro „manželství“, které symbolizuje spojení mezi Sufisem a božským.
Sufismus není sekta, jako je šíitství nebo sunnismus, ale spíše mystická stránka islámu - osobní, zkušenostní přístup k Alláhovi, který kontrastuje s předepisujícím doktrinálním přístupem fundamentalistů, jako je Taliban. Existuje v celém muslimském světě (snad nejvíce viditelně v Turecku, kde vířící dervishes představují kmen Sufismu) a jeho miliony následovníků obecně přijímají islám jako náboženskou zkušenost, nikoli společenskou či politickou. Sufové představují nejsilnější domorodou sílu proti islámskému fundamentalismu. Západní země přesto měly tendenci podceňovat svůj význam, i když Západ od roku 2001 utratil miliony dolarů na mezináboženské dialogy, veřejné diplomatické kampaně a další iniciativy na boj proti extremismu. Sufové jsou zvláště významní v Pákistánu, kde gangy inspirované Talibanem ohrožují převládající společenský, politický a náboženský řád.
Pákistán, vytesaný z Indie v roce 1947, byl prvním moderním národem založeným na základě náboženské identity. Otázky týkající se této identity od té doby vyvolaly nesouhlas a násilí. Byl Pákistán státem muslimů, který se řídí civilními institucemi a sekulárními zákony? Nebo islámský stát, ovládaný duchovními podle šaría, nebo islámské právo? Sufis se svou ekumenickou vírou obvykle upřednostňuje bývalého, zatímco Taliban ve svém boji za vytvoření extrémní ortodoxie hledá druhého. Taliban má protiletadlové zbraně, granáty s raketovým pohonem a jednotky sebevražedných atentátníků. Sufové ale mají bubny. A historie.
Zeptal jsem se Carla Ernsta, autora několika knih o Sufismu a profesora islámských studií na Univerzitě v Severní Karolíně v Chapel Hill, zda si myslel, že Pákistánští Sufové přežijí vlnu militantního islámu, která se vynoří z oblasti podél afghánské hranice. „Sufismus je po staletí součástí života v oblasti Pákistánu, zatímco Taliban je velmi nedávný fenomén bez velké hloubky, “ odpověděl e-mailem. "Dlouho bych vsadil na Sufis." Toto léto přitahoval Taliban několik stovek lidí, kteří byli svědky poprav v pákistánských kmenových oblastech. V srpnu se více než 300 000 Sufis předvedlo na počest Lala Shahbaze Qalandara.
Qalandar byl asket; oblékl se do hadrů a svázal si kolem krku skálu, takže se před Alláhem neustále uklonil. Jmenoval se Usman Marwandi; „Qalandar“ použili jeho následovníci jako čestné označení jeho nadřazeného postavení v hierarchii svatých. Začátkem 13. století se přestěhoval z předměstí Tabrizu v dnešním Íránu do Sindhu. Zbytek jeho biografie zůstává mlhavý. Význam lal nebo „červený“ v jeho jménu? Někteří říkají, že měl kaštanové vlasy, jiní věří, že měl na sobě červené roucho, a jiní říkají, že jednou byl opařen, zatímco meditoval nad hrncem vroucí vody.
Při migraci do Sindhu se Qalandar přidal k dalším mystikům prchajícím ze střední Asie, jak Mongolové postupovali. Mnoho z nich se dočasně usadilo v Multanu, městě v centru Paňdžábu, které se stalo známým jako „město svatých“. Arabské armády dobyly Sindh v roce 711, sto let po založení islámu, ale věnovaly více pozornosti budování impéria než náboženským konverzí. Qalandar se spojil se třemi dalšími putovními kazateli, aby propagoval islám uprostřed populace muslimů, buddhistů a hinduistů.
„Čtyři přátelé“, jak se dozvěděli, učili Sufism. Vyhýbali se ohnivým a sírným kázáním a místo aby násilím přeměnili ty, kteří patří k jiným náboženstvím, často začlenili místní tradice do svých vlastních praktik. „Sufové nehlásali islám, jako to dnes káže mullah, “ říká Hamid Akhund, bývalý sekretář cestovního ruchu a kultury ve Sindhově vládě. Qalandar „hrál roli integrátora“, říká Ghulam Rabbani Agro, historik ze Sindhi, který napsal knihu o Qalandaru. "Chtěl odstranit bodnutí z náboženství."
Postupně, jak „přátelé“ a další světci umírali, přitahovaly jejich hrobky legie následovníků. Sufis věřil, že jejich potomci, označovaní jako piry neboli „duchovní průvodci“, zdědili charisma svatých a zvláštní přístup k Alláhovi. Ortodoxní duchovní nebo mullahové považovali takové víry za kacířské, popření základního vyznání islámu: „Není Bůh, ale Bůh, a Muhammad je jeho Prorok.“ Zatímco párové povzbuzovali své následovníky, aby se zapojili do Alláha v mystickém smyslu a vychutnávali si krásu koránských básnických aspektů, mulláhové obvykle nařídili svým následovníkům zapamatovat si Korán a studovat zprávy o Prorokově životě, souhrnně nazývané Hadith.
Zatímco napětí mezi Sufisem a dalšími muslimy pokračovalo v historii, v Pákistánu dynamika mezi oběma skupinami v poslední době vstoupila do zvláště intenzivní fáze s množením militantních skupin. V jednom příkladu před třemi lety teroristé zaútočili na urs v Islámábádu a zabili více než dva tucty lidí. Po říjnu 2007, kdy se bývalý premiér Benazir Bhutto - rodák z provincie Sindh s kořeny v sufismu - vrátil z exilu, teroristé ji dvakrát zaměřili na atentát a uspěli v prosinci tohoto roku. Mezitím Taliban pokračoval ve své teroristické kampani proti pákistánské armádě a zahájil útoky ve velkých městech.
Viděl jsem extremisty zblízka; na podzim roku 2007 jsem cestoval po celém severozápadním Pákistánu tři měsíce a reportoval jsem příběh o vzniku nové, mnohem nebezpečnější generace Talibanu. V lednu 2008, dva dny po vydání tohoto příběhu v časopise New York Times, jsem byl vyloučen z Pákistánu za cestování bez vládního povolení do oblastí, kde se Taliban houpal. Příští měsíc se Bhúttovy politické strany otočily k vítězství v národních volbách a ohlašovaly soumrak vojenské vlády prezidenta Perveze Mušarafa. Byla to podivná paralela: návrat demokracie a vzestup Talibanu. V srpnu jsem si zajistil další vízum od pákistánské vlády a vrátil se, abych viděl, jak se Sufové daří.
Během večeře v hotelu v Karáčí mi Rohail Hyatt řekl, že „moderní mullah“ je „městský mýtus“ a že takoví autoritativní duchovní byli „vždy ve válce se Sufisem“. Hyatt, Sufi, je také jednou z pákistánských popových ikon. Vital Signs, který založil v roce 1986, se stal koncem 80. let největší hudební skupinou v zemi. V roce 2002, BBC jmenoval skupinu 1987 hitu, “Dil, Dil Pákistán” (“srdce, srdce Pákistán”), třetí nejoblíbenější mezinárodní píseň všech dob. Vital Signs se však stal neaktivní v roce 1997 a hlavní zpěvák Junaid Jamshed, dlouholetý přítel Hyatta, se stal fundamentalistou a rozhodl se, že taková hudba není islámská.
Hyatt se zoufalstvím sledoval, jak jeho přítel přijal rituály, doktrínu a nekompromisní přístup podporovaný městskými mulláhy, kteří podle Hyatta „věří, že naše identita je dána prorokem“ a méně Alláhem, a tak mylně odhaduje odhodlání člověka k islámu takovými vnějšími znaky, jako je délka jeho vousů, střih kalhot (prorok nosil nad kotníkem, pro pohodlí v poušti) a velikost modřiny na čele (z pravidelné, intenzivní modlitby). „Tito mulláhové hrají strach lidí, “ řekl Hyatt. "Tady je nebe, tady je peklo. Můžu tě dostat do nebe. Jen to, co řeknu." "
Nikde jsem nenašel jasnou a výstižnou definici súfismu, proto jsem požádal Hyatta o jednu. „Dokážu ti vysvětlit, co je láska, dokud se mi do tváře neobjeví modrá. Dokážu ti všechno vysvětlit dva týdny, “ řekl. „Ale neexistuje způsob, jak vás přimět, abyste to cítili, dokud to necítíte. Sufismus ve vás vyvolává tuto emoce. A díky tomuto procesu se náboženská zkušenost zcela změní: čistá a naprosto nenásilná.“
Hyatt je nyní hudebním ředitelem pro Coca-Cola v Pákistánu a doufá, že dokáže využít některé ze svých kulturních vlivů - a přístup k podnikovým peněžním prostředkům -, aby zprostředkoval Sufismovo poselství moderování a inkluzivity městským obecenstvím. (Pracoval pro Pepsi, řekl, ale Coke je „mnohem více Sufic.“) Nedávno produkoval řadu živých studiové představení, které spárovalo rockové akty s tradičními zpěváky qawwali, oddané Sufi hudby z jižní Asie. Jedna z nejznámějších písní qawwali je „Dama Dum Mast Qalandar“ nebo „Every Breath for Ecstasy of Qalandar“.
Několik politiků se také pokusilo popularizovat Sufism s různou mírou úspěchu. V roce 2006, když Mušaraf čelil politickým a vojenským výzvám od povstaleckého Talibanu, založil Národní súfijskou radu na podporu súfijské poezie a hudby. „Sufové vždy pracovali na podpoře lásky a jednoty lidstva, nikoli na disestu nebo nenávist, “ řekl v té době. Ale Mušarafův podnik byl vnímán jako méně než upřímný.
"Generálové doufali, že jelikož súfismus a oddanost svatyním je běžným faktorem venkovského života, využijí ho, " řekl mi Hamid Akhund. "Nemohli." Akhund se zachechtal při pomyšlení na centralizovanou vojenskou vládu, která se pokouší využít decentralizovaný jev jako je Sufism. Rada Sufi již není aktivní.
Bhuttové - především Benazir a její otec Zulfikar Ali Bhutto - byli mnohem lepší v maršování podpory Sufi, v neposlední řadě proto, že jejich rodné město leží v provincii Sindh a považovali Lala Shahbaze Qalandara za svého svatého patrona. Qalandarovo místo odpočinku se stalo podle rozsudku učitele univerzity v Amsterdamu Oskara Verkaaika „geografickým středem Bhuttovy politické spirituality [staršího]“. Poté, co založil Pákistánskou lidovou stranu, byl Bhútto zvolen prezidentem v roce 1971 a předsedou vlády v roce 1973. (V roce 1977 byl vyloučen při převratu a po dvou letech byl pověšen).
Když Benazir Bhutto zahájil svou první kampaň za předsedu vlády, v polovině 80. let ji její následovníci pozdravili zpěvem „Benazir Bhutto stožár Qalandar“ („Benazir Bhutto, extáze Qalandar“). Na konci roku 2007, když se vrátila do Pákistánu z exilu uloženého Mušarafem, získala hrdinské přivítání, zejména v Sindhu.
V Jamshoru, městě téměř tři hodiny severně od Karáčí, jsem potkal básníka ze Sindhi jménem Anwar Sagar. Během nepokojů, které následovaly po atentátu na Benazira Bhutta, byl jeho úřad zapálen. O více než šest měsíců později byly rozbité okenní panely stále neopravené a saze pokrývaly stěny. „Všichni Bhuttové mají ducha Qalandaru, “ řekl mi Sagar. "Poselstvím Qalandara byla víra v lásku a Boha." Z aktovky vytáhl báseň, kterou napsal těsně po zabití Bhuttové. Přeložil poslední řádky:
Vstala nad Himalájemi,
Nesmrtelná se stala,
Oddaná Qalandar se stala Qalandar sama.
"Takže kdo je v řadě?" Zeptal jsem se. "Jsou všichni Bhuttové předurčeni, aby zdědili ducha Qalandara?"
„Je to jen začátek Asifu, “ řekl Sagar s odkazem na Asifa Ali Zardariho, vdovu po Benazir Bhuttovi, který byl minulý září v Pákistánu zvolen prezidentem Pákistánu. "Dosud nedosáhl úrovně Qalandaru. Ale mám velkou naději v Bilawalu" - Bhútto a Zardariho 20letý syn, který byl vybrán, aby vedl Pákistánskou lidovou stranu poté, co dokončil studium na Oxfordské univerzitě. v Anglii - „že se může stát dalším Qalandarem.“
Mušaraf, generál, který se chopil moci v tahu v roce 1999, rezignoval z kanceláře za týden na mou poslední cestu. Lepší část osmiletého režimu strávil jako prezident, vojenský náčelník a dohlížející na vyhovující parlament. Přechod Pákistánu z vojenské vlády na civilní zahrnoval odštípnutí jeho téměř absolutní kontroly nad všemi třemi institucemi jeden po druhém. Civilní vedení samo o sobě však nebylo balzamem pro mnoho nemocných Pákistánu; Nový Zardariho režim čelí masivním výzvám týkajícím se ekonomiky, Talibanu a snahy dostat pod kontrolu vojenské zpravodajské agentury.
Za sedm měsíců, kdy jsem byl pryč, se ekonomika změnila ze špatného na horší. Hodnota rupie vůči dolaru klesla téměř o 25 procent. Nedostatek elektřiny způsobil přechodné výpadky proudu až na 12 hodin denně. Rezervy cizích měn se propadly, když nová vláda nadále dotovala základní vybavení. Všechny tyto faktory přispěly k nespokojenosti obyvatelstva s vládou, což je emoce, kterou Taliban využíval tím, že obtěžoval vnímané nedostatky režimu. V Karáčí zakryla místní politická strana stěny budov podél rušných ulic plakáty, které zněly: „Zachraňte své město před talibanizací“.
Snad největší výzvou pro novou vládu je reining v armádních zpravodajských agenturách, zejména mezi zpravodajskými službami nebo ISI. Pákistánská lidová strana byla dlouho považována za stranu proti usazování, což je v rozporu s agenturami. Koncem července vláda vedená PPP oznámila, že staví ISI pod velení ministerstva vnitra a odpoutává jej od armády - o několik dní později se pod tlakem armády obrátila. Uniformovaný prezident může symbolizovat vojenskou diktaturu, ale pákistánské vojenské zpravodajské agentury, ISI a Military Intelligence (MI), jsou skutečnými rozhodci moci.
V srpnu jsem věřil, že to bylo z první ruky známkou rozsahu jejich dosahu. Dva dny poté, co se Musharraf rozloučil, jsem začal s urážkou pro Qalandar cestou do Sehwanu spolu s fotografem Aaronem Hueyem; jeho manželka Kristin; a překladatele, kterého je nejlepší pojmenovat. Sotva jsme opustili hranice města Karáčí, když můj překladatel telefonoval od někoho, kdo tvrdil, že pracuje v sekretariátu ministerstva vnitra v Karáčí. Volající mu pepřil otázkami o mně. Překladatel, který vycítil něco podivného, zavěsil a zavolal úřad vysokého byrokrata na ministerstvu vnitra. Sekretářka odpověděla na telefon a když jsme sdíleli jméno a titul, který náš volající dal, potvrdili to, co jsme již předpokládali: „Ani tato osoba, ani ta kancelář neexistují.“ Tajemník dodal: „Pravděpodobně to jsou jen [zpravodajské] agentury.“
Pokračovali jsme na sever po dálnici do srdce Sindhu, kolem vodních buvolů namočených do blátivých kanálů a velbloudů odpočívajících ve stínu mango stromů. Asi za hodinu později zazvonil můj telefon. ID volajícího zobrazovalo stejné číslo jako volání, které údajně pocházelo ze sekretariátu ministerstva vnitra.
"Ahoj?"
"Nicholas?"
"Ano."
„Jsem reportér z novin Daily Express . Chci se s tebou setkat, abys mluvil o současné politické situaci. Kdy se můžeme setkat? Kde jsi? Můžu hned přijít.“
"Můžu ti zavolat zpět?" Řekl jsem a zavěsil.
Moje srdce závodilo. Obrazy Daniela Pearla, reportéra Wall Street Journal, který byl unesen a sťat islámskými militanty v Karáčí v roce 2002, mi probleskly v mysli. Pearlovo poslední setkání bylo s teroristou předstírajícím, že je usměrňovačem a překladatelem. Mnoho lidí věří, že pákistánské zpravodajské agentury byly zapojeny do zabíjení Pearla, když zkoumal možné spojení mezi ISI a vůdcem džihádu s vazbami na Richarda Reida, takzvaného bombardéru.
Můj telefon znovu zazvonil. Reportérka Associated Press, kterou jsem věděl, mi řekla, že její zdroje v Karáčí říkají, že mě zpravodajské agentury hledají. Tolik jsem předpokládal. Ale co chtěli? A proč by požádali o schůzku předstíráním, že jsou lidé, kteří neexistovali?
Auto ztichlo. Můj překladatel několikrát zavolal na vyšší politiky, byrokraty a policisty v Sindhu. Říkali, že považují oba telefonní hovory za hrozbu únosu a po zbytek naší cesty by nám poskytli ozbrojený doprovod. Za hodinu dorazili dva policejní kamiony. V hlavní kamionu stál v posteli muž vyzbrojený kulometem.
Další telefonát, tentokrát od přítele v Islamabadu.
„Člověče, je dobré slyšet tvůj hlas, “ řekl.
"Proč?"
"Místní televizní stanice hlásí, že jste byli uneseni v Karáčí."
Kdo vysadil tyto příběhy? A proč? Bez nedostatků konspiračních teorií o fatálních „autonehodách“, které se týkaly lidí ve špatných milostech zpravodajských agentur, jsem vysadil příběhy jako vážná varování. Ale ursové pokynul. Všichni čtyři jsme se společně rozhodli, že od té doby, co jsme cestovali do poloviny světa, abychom viděli svatyni Lala Shahbaze Qalandara, udělali bychom, abychom se tam dostali, i když pod policejní ochranou. Koneckonců, mohli bychom použít Qalandarova požehnání.
Ten večer, když zapadající slunce spálilo barvu Creamsicle, když osvětlovala pole cukrové třtiny na obzoru, obrátil jsem se k překladateli a doufal, že mi to ulehčí náladu.
„Je to tady opravdu krásné, “ řekl jsem.
Přikývl, ale jeho oči zůstaly přilepené k silnici. „Bohužel faktor strachu zkazí celou legraci z toho, “ řekl.
Do té doby jsme mohli vidět autobusy ucpávající dálnici, rudé vlajky vlající ve větru, když řidiči závodili o svatyni Qalandar. Ministerstvo železnice oznámilo, že 13 vlaků bude odkloněno od svých běžných tras k vyznavačům dopravy. Někteří oddaní dokonce šlapali na kolech, z řídítek vyčnívaly červené vlajky. Zařval jsme po silnici ve společnosti policejní policie Kalashnikov, karavan ozbrojených poutníků.
Kempy se začaly objevovat asi pět mil od svatyně. Naše auto se nakonec utápělo v lidském bažině, takže jsme zaparkovali a pokračovali pěšky. Uličky vedoucí ke svatyni mi připomněly karnevalový zábavní dům - ohromující šílenství světla, hudby a aroma. Šel jsem vedle muže, který foukal hadovou flétnu. Obchody lemovaly uličku, obchodníci dřepěli za hromady pistácií, mandlí a bonbónů rozplývajících růžovou vodu. Zářivková světla zářila jako lehké šavle a nasměrovala ztracené duše k Alláhovi.
Skupiny až 40 lidí mířících do zlaté kupole svatyně nesly dlouhé proužky s koránskými verši. Sledovali jsme jednu skupinu do stanu plného tanečníků a bubeníků vedle svatyně. Vysoký muž s kudrnatými, mastnými vlasy po rameni bil na bubnu sudové velikosti visící z koženého řemínku kolem krku. Intenzita v jeho očích, osvětlená jedinou žárovkou, která se houpala nad našimi hlavami, mi připomínala kočky džungle, které pronásledovaly jejich noční kořist na přírodních pořadech, které jsem kdysi sledoval v televizi.
Muž v bílém povlečení se ohromně vrhl na mýtinu uprostřed davu, svázal kolem pasu oranžovou křídlu a začal tančit. Brzy se hýbal a jeho končetiny se chvěly, ale s takovou kontrolou, že se v jednom okamžiku zdálo, že pohyboval pouze svými ušima. Ve stanu se valily mračna hašišového kouře a bubnování vstřikovalo prostor hustou, strhující energií.
Přestal jsem si dělat poznámky, zavřel oči a začal přikývnout. Když se bubeník stavěl k horečnatému vrcholu, podvědomě jsem se k němu přiblížil. Netrvalo dlouho a ocitl jsem se uprostřed kruhu a tančil vedle muže s bujnými ušima.
"Stěžně Qalandare!" někdo zavolal. Hlas zazněl zpoza mě, ale znělo to vzdáleně. Všechno kromě drumbea a šumění, které se mi prohrálo v mém těle, se zdálo vzdálené. Z koutku mého oka jsem si všiml fotografa Aarona Hueyho, který se vkročil do kruhu. Předal svou kameru Kristinovi. V okamžicích se mu točila hlava, když kolem prstů bičoval své dlouhé vlasy.
"Stěžně Qalandare!" zařval další hlas.
Kdyby jen na pár minut, nezáleželo na tom, zda jsem byl křesťan, muslim, hinduista nebo ateista. Vstoupil jsem do jiné říše. Nemohl jsem popřít extázi Qalandaru. A v tu chvíli jsem pochopil, proč poutníci vzdorovali velké vzdálenosti a horko a davy jen proto, aby přišli do svatyně. Zatímco se točil do tranzu, zapomněl jsem dokonce na nebezpečí, telefonní hovory, zprávy o mizení a policejní doprovod.
Později ke mně přistoupil jeden z mužů, kteří tančili v kruhu. Jmenoval se Hamid a řekl, že cestoval ze severního Pandžábu vlakem více než 500 mil. Spolu s přítelem procházeli zemí a poskakovali z jedné svatyně do druhé a hledali nejdivočejší festival. „Qalandar je nejlepší, “ řekl. Zeptal jsem se proč.
„Dokázal komunikovat přímo s Alláhem, “ řekl Hamid. "A provádí zázraky."
"Zázraky?" Zeptal jsem se s ostražitým úsměvem a vrátil se ke svému normálnímu cynismu. "Jaké zázraky?"
Zasmál se. "Jaké zázraky?" řekl. "Rozhlédni se kolem!" Z jeho kníru vystříkl pot. "Nevidíš, kolik lidí přišlo s Lalem Shahbazem Qalandarem?"
Podíval jsem se přes obě ramena na bubnování, dhamaal a červené moře. Zírala jsem zpět na Hamida a mírně jsem naklonila hlavu, abych uznala jeho názor.
"Stěžně Qalandare!" řekli jsme.
Nicholas Schmidle je členem Nadace New America Foundation ve Washingtonu, DC. Jeho kniha „ Žít nebo zahynout navždy: Dva roky uvnitř Pákistánu“ vydá v květnu 2009 Henry Holt.
Aaron Huey sídlí v Seattlu. Fotografuje život Sufi v Pákistánu od roku 2006.
Poutníci ve svatyni Šah Abdul Latif Bhitai. (Aaron Huey) 
Sufi poutní tance u svatyně Lal Shahbaz Qalandar, v Sehwan Sharif, Pákistán, v roce 2006. (Aaron Huey) 
Urs Qalandar Shahbaz v Sehwan Sharif. (Aaron Huey) 
2008 Urs z Qalandar Shahbaz v Sehwan Sharif. (Aaron Huey) 
Sufism zahrnuje osobní, zážitkový přístup k Alláhovi. Na festivalu ctít svatého Lal Shahbaz Qalandar, celebrants zapojit se do tance známý jako dhamaal, zamýšlel očistit ducha předvečera známý jako djinns . (Aaron Huey) 
Mešita a svatyně v komplexu Pir Pagaro v Pirjo Goth. (Aaron Huey) 
V Multanu, „městě svatých“, oddaní přistupují ke svatyni pro večerní modlitbu. (Aaron Huey) 
Jeden z mnoha protestů proti Mušarafu v Islamabadu vedl k jeho rezignaci. (Aaron Huey) 
Uctívač praktikující dhamaal . (Aaron Huey) 
V Sufismu se „náboženská zkušenost stává úplně jinou: čistá a naprosto nenásilná, “ říká ikona pop-music Rohail Hyatt. Doufá, že nyní působí jako hudební ředitel pro Coca-Cola v Pákistánu a doufá, že využije svého kulturního vlivu k šíření Sufismovy umírněné zprávy ve městech. (Aaron Huey)
