Související obsah
- Jak se stal nejkrutější měsíc dobrými 30 dny na oslavu poezie?
Přátelé Lowell a Bishop. Vlevo: Robert Traill Lowell, (1917-1977) od Marcella Comès Winslow (1905 - 2000) Olej na plátně Vpravo: Elizabeth Bishop (1911–1979) Rollie McKenna (1918–2003) Želatina stříbrná, 1951. S laskavým svolením národního Galerie portrétů
Historik David Ward z Národní galerie portrétů naposledy psal o baseballu a poezii.
Jedno z velkých moderních amerických literárních přátelství bylo mezi básníky Robertem Lowellem (1917-1977) a Elizabeth Bishopovou (1911-1979). Setkali se na konci čtyřicátých let a zůstali přáteli, navzdory určitým nepokojům, až do Lowellovy smrti v roce 1977. Biskup ho přežil pouze o dva roky a náhle zemřel v den, kdy měla na Harvardské univerzitě zveřejnit vzácné veřejné čtení. Vzácné, protože biskup byl velmi plachý, zejména pokud jde o davy lidí, na rozdíl od Lowella, který byl volublový, víc než trochu maniakální a docela velký muž amerických dopisů.
Přes své kontrastní temperamenty, nebo snad kvůli nim, se spojili s poezií. Bylo to literární přátelství ve dvou smyslech: oba byli pevně oddaní svému řemeslu a byl to vztah, který byl veden téměř výhradně poštou. Byli zřídka ve stejné části světa současně, v neposlední řadě proto, že Bishop strávil téměř dvě desetiletí v Brazílii a žil se svým partnerem Lota de Macedo Soares. Přátelé se tak přibližovali psaním dopisů, aby překlenuli fyzickou vzdálenost mezi nimi.
Lowell i Bishop byli mimořádní korespondenti. Píše už někdo dopisy? Lowell a Bishop však patřili mezi poslední generace, které uvažovaly o psaní umělecké formy. Lowell a Bishop skládali zkušenosti a myšlenky způsobem, který byl soudržný a reflexivní, a dívali se na dopisy jako na menší umělecká díla, jakož i na způsob, jak udržet pozornost mysli při psaní poezie. V životě silných spisovatelů je člověk vždy zasažen pouhým množstvím psaní, které dělají, a velká část tohoto psaní tvoří dopisy. Lowell i Bishop byli pozoruhodnými korespondenty jak mezi sebou, tak s ostatními. Jejich korespondence je však dostatečně důležitá, aby byla shromážděna ve svazku Slova ve vzduchu z roku 2008 : Úplná korespondence mezi Elizabeth Bishop a Robertem Lowellem, kterou zpracovali Thomas Trevisano a Saskia Hamilton.
Titul je převzat z láskyplné básně, kterou Lowell napsal (a přepsal ... a pak znovu přepsal!) Pro Bishopa, ve kterém charakterizoval její metody skládání básní. A to je další skvělá věc o Bishopovi a Lowellovi: psali básně jako odpověď na sebe. Jejich dopisy byly soukromé komunikace, ale básně byly veřejným dialogem vedeným v kontrapunktu. Například z brazilské biskupské básně, kterou Lowell nazval „The Armadillo“. Začíná to krásným obrazem populární náboženské oslavy, mísením světského a posvátného:
Toto je roční období
když téměř každou noc
objeví se křehké nelegální ohnivé balónky.
Vyšplhání na výšku hory,
stoupá k světci
v těchto částech stále poctěn,
papírové komory propláchnou a naplní se světlem
to přichází a odchází, jako srdce.
Nelze si představit, že v tom obrazu papíru, který se naplnil světlem, „jako srdce“, se Bishop odvolával na psaní dopisů. Ohnivé balónky však mohou být nebezpečné, a když padnou na zem, vzplanul se do požárů, které ruší zvířata: „Rychle, úplně sám, / lesknoucí se pásovec opustil scénu / růže padla, hlava dolů. . . "Jsou to požáry varování, aby se nedostali příliš blízko?" Bishop a Lowell se ve svých dopisech hádali o Lowellově použití citátů a osobních údajů v jeho básních, aniž by požádali o svolení. Soukromá korespondence, která byla vystavena veřejnosti, mohla vybuchnout a zranit nevinné kolemjdoucí.
Lowell odpověděl na biskupské pásovce básní zvanou „Skunk Hour“ v Castine v Maine, kde letěl. Společnost je nestabilní: „Sezóna je špatná - ztratili jsme letního milionáře. . „V polovině Lowella se zapne sám. Sledování aut v Lover's Lane: „Moje mysl není v pořádku. . . "Já jsem peklo; / nikdo tady - // jen skunci, kteří hledají v měsíčním světle, aby se snědli." Lowell byl po celý život často hospitalizován s duševními chorobami a můžete slyšet zoufalý pocit, jak se držet, jak se zdá všechno rozpadat se v tomto verši. „Skunk Hour“ končí obrazem nepřekonatelného odporu, kterého se básník obává, že se o něj nemůže dělit: matka skunk, pást se v popelnici, „upustí pštrosí ocas / a nebude se bát.“
Název jejich shromážděné korespondence pochází z Lowellovy básně pro Bishopa, která obsahuje řádky: „Do / visíš stále svá slova ve vzduchu, deset let / nedokončená, přilepená na nástěnce, s mezerami nebo prázdnými místy pro nepředstavitelnou frázi - neomylná Muse, která dělá příležitostné perfektní? “
Na rozdíl od voluble Lowell, Bishop byl velmi úmyslný spisovatel a Lowell se odkazuje na její zvyk připnout listy probíhajícího díla a dělat to, nezbytně, část nábytku jejího života. Zamotávala se nad prací, zvažovala a přepracovala báseň, až byla s ní konečně spokojená; údajně pracovala na své známé básni „Moose“ téměř dvě desetiletí, než ji vydala.
Lowell byl pravý opak, v neposlední řadě proto, že revidoval a přepsal básně i poté, co je publikoval, a způsobil jeho editorům velké potíže a zmatek při vytváření přesného konečného textu. Skutečně se svou báseň biskupovi biskupovi v konečné verzi proměnil v něco spíše formálnějšího a monumentálnějšího.
Lowell nikdy nečetl Bishopovu odpověď: přišla v pamětní básni nazvané „North Haven“, básni jako „Skunk Hour“ o mořském pobřeží. Je to krásná pocta, plná smutných znalostí Lowellovy postavy: „(„ Zábava “- vždy se zdálo, že tě nechává ztrácet…)“ a končí
Opustil jsi North Haven, ukotvený ve skále,
nad vodou v mystické modré. . .A teď - odešel jsi
navždy. Nemůžete přeřadit nebo změnit uspořádání,
vaše básně znovu. (Ale vrabci mohou svou píseň.)
Slova se už nezmění. Smutný příteli, nemůžete se změnit.
Je nesnadné citovat smutek nebo depresi jako příčinu umělecké tvořivosti; většina depresivů není skvělých básníků. Lowell i Bishop byli smutní různými způsoby. Poezie, napsal Robert Frost, poskytuje „okamžitý pobyt proti zmatku“. Ale to není všechno, co dělá. Ve skutečnosti, v případě biskupa a Lowella, lze tvrdit, že právě písmena, která poskytla oběma básníkům strukturu smyslu a pocitu, jim pomohla dát smysl a uspořádat své zkušenosti. Básně samy o sobě jsou něčím jiným: projevy pocitu a sebepoznání, které se objevují jako umění.
