Ve velkých hrobových dopisech na zdi nově otevřeného Národního muzea africko-americké historie a kultury na National Mall je citát od básníka Langstona Hughese: „Já také, jsem Amerika.“
Související obsah
- Proč Langston Hughes stále vládne jako básník pro nezúčastněné
Linka pochází z Hughesovy básně „Já také“, která vyšla poprvé v roce 1926.
Také já zpívám Ameriku.
Jsem tmavší bratr.
Posílají mě k jídlu v kuchyni
Až přijde společnost,
Ale směju se,
A dobře se najíst,
A roste silně.
Zítra,
Budu u stolu
Až přijde společnost.
Nikdo se neodváží
Řekni mi,
"Jíst v kuchyni, "
Pak.
Kromě,
Uvidí, jak jsem krásná
A stydět se -
Také já jsem Amerika.
Z SBĚRNÝCH BODŮ LANGSTONU HUGHES. Se svolením společnosti Harold Ober Associates Incorporated
Báseň je mimořádně významné potvrzení mise muzea vyprávět historii Spojených států pomocí čočky africko-americké zkušenosti. Ztělesňuje tuto historii v určitém bodě na začátku 20. století, kdy zákony Jim Crowa na jihu vynucily rasovou segregaci; a argumentuje proti těm, kteří by popírali tuto důležitost - a tu přítomnost.
Její pouhých 18 řádků zachycuje řadu vzájemně propojených témat o vztahu Afroameričanů k majoritní kultuře a společnosti, témata, která ukazují Hughesovo uznání bolestivé složitosti tohoto vztahu.
Zítra,
Budu u stolu
Až přijde společnost.
V řádcích, které otevírají a uzavírají báseň, je v názvu vícedimenzionální hříčka. Pokud uslyšíte slovo jako číslo dvě, náhle přesune terén na někoho, kdo je sekundární, podřízený, dokonce i nižší.
Hughes silně mluví za druhou třídu, vyloučené. Plnohodnotné drama básně zobrazuje Afričany-Američany, kteří se pohybují z dohledu, jedí v kuchyni a zaujmou své místo u jídelního stolu, což je stejné jako „společnost“, která se stravuje.
Afričan-Američan podle WEB DuBoise ve své klíčové práci Duše černých lidí existoval vždy na dvou „místech“ najednou. (NPG, Winold Reiss, 1925) Je zajímavé, že Langston nezesiluje, kdo vlastní kuchyni. Dům je samozřejmě ve Spojených státech a majitelé domu a kuchyně nejsou nikdy specifikováni ani vidět, protože je nelze ztělesnit. Hughesova lstivá mrknutí je pro Afroameričany, kteří pracovali v plantážních domech jako otroci a sluhové. Vyznamenává ty, kteří žili pod schody nebo v kabinách. I když byla vyloučena, přítomnost afroameričanů byla hmatatelná díky hladkému chodu domu, vzhledu jídel na stole a kontinuitě hmotného života. Jejich duch vytrvalý zůstává v těchto galeriích a mezi desítkami reliktních artefaktů v podzemních galeriích muzea a ve stoupajících uměleckých a kulturních galeriích na vrcholu bronzové koronovité budovy.
Další odkaz, pokud uslyšíte, že „příliš“ jako „dva“, není podřízenost, ale rozkol.
Hughes vzdává hold svému současníkovi, intelektuálnímu vůdci a zakladateli NAACP, WEB DuBoisovi, jehož projevy a eseje o rozdělení africko-americké identity a vědomí by strhly publikum; a motivovat a nutit odhodlaný aktivismus, který zmocnil Hnutí za občanská práva v polovině 20. století.
Afričan-Američan, podle Dubois ve své klíčové práci, Duše černých lidí, existoval vždy na dvou „místech“ najednou:
"Jeden cítí jeho dvě noci, Američan, černoch;" dvě duše, dvě myšlenky, dva nesladěné snahy; dva válčící ideály v jednom temném těle, jehož tvrdá síla brání tomu, aby byla roztrhána. “
DuBois dělá tělo Afroameričana - tělo, které vytrvalo tolik práce a které je krásně vykresleno v Hughesově druhé stanze „Já jsem tmavší bratr“ - je nádobou pro rozdělené vědomí svého lidu.
DuBois píše o neustálé touze ukončit toto utrpení spojením tohoto „dvojitého já do lepšího a pravdivějšího já.“ Přesto tím DuBois paradoxně tvrdil, že ani „ze starších já se neztratí“.
Pocit rozdělení na dva nebyl jen kořen problému nejen pro afroameričany, ale pro Spojené státy. Jak Lincoln hovořil o soužití otroctví se svobodou: „Dům rozdělený proti sobě nemůže stát.“
Langston Hughes dělá Walta Whitmana - jeho literárního hrdiny - explicitněji politickým díky tvrzení „Já také zpívám Ameriku.“ (NPG, Thomas Cowperthwaite Eakins 1891 (tištěno 1979))) Hughes spojuje tento smysl jednoty oddělených a rozmanitých částí americké demokracie tím, že začíná báseň s přímým odkazem na Walta Whitmana.
Whitman napsal: „Zpívám elektrické tělo“ a pokračoval ve spojování moci tohoto těla se všemi ctnostmi americké demokracie, ve které byla moc svěřena každému jednotlivci jednajícímu ve shodě se svými kolegy. Whitman věřil, že „elektřina“ těla vytvořila určitý druh přilnavosti, který by spojil lidi dohromady ve společnosti a lásce: „Slyšel jsem americký zpěv, různé koledy slyším. . . “
Hughes dělá Whitmana - jeho literárního hrdinu - explicitněji politickým díky tvrzení „Já také já zpívám Ameriku“.
Sloveso je zde důležité, protože naznačuje implicitní, neuznané tvůrčí dílo, které Afričan-Američané poskytli Americe. Afričan-Američané pomohli zpívat Ameriku do existence a za tuto práci si zaslouží místo u stolu, stolování coequals s jejich kolegy a ve společnosti světa.
Na konci básně se řádek změní, protože došlo k transformaci.
"Také já jsem Amerika."
Přítomnost byla zavedena a uznána. Rozdělený dům je sladěn do celku, ve kterém jednotlivé části sladce zpívají sladce ve svých samostatných harmoniích. Problémem celé politiky, pokud ne samotné básně, je to, že jednoduché tvrzení o přítomnosti - „Uvidí, jak jsem krásná. . … “- nemusí stačit.
Nové africko-americké muzeum na National Mall je silným tvrzením o přítomnosti a legitimitě příběhu, který je jedinečný, tragický a neoddělitelně spojen s celkovým počtem amerických dějin. „I já“ je Hughes ve své nejoptimističtější podobě, která se vznáší v tělech a duších jeho lidu a síla této přítomnosti při transcendentní změně. Plně si však uvědomil překážky skutečné afroamerické emancipace a přijetí v domě americké demokracie. Byl to básník, pamatujte, kdo také napsal: „Co se stane s odloženým snem?“
