Slavný víkend 4. července jsem strávil na Marthině vinici, kde jsem za čtyři dny vydal osobní rekord množství čerstvých mořských plodů. Tohle je naše líbánky, můj manžel a já jsme se rozešli na několika velmi pěkných večeřích. Mým oblíbeným jídlem však byl pravděpodobně oběd, který jsme měli druhý den: jezdili jsme na kolech malebnou zemědělskou půdou (výhledy na oceán, skalní stěny, pasoucí se ovce - mohli byste být téměř v Irsku) do malé rybářské vesnice Menemsha. Tam jsme objednali čerstvého humra z jednoho z rybích trhů, vařili na objednávku a jedli v přístavech, když jsme sledovali, jak se vcházejí rybářské lodě.
Také jsem si objednal šálek škeble a byl jsem překvapen, že měl poměrně tenký, mléčný vývar ve srovnání s verzemi typu stand-your-spoon-up-in-it, na které jsem byl zvyklý. Tímto prohlášením mě následný výzkum vedl k tomu, abych si uvědomil, že rodení noví Angličané (přinejmenším pobřežní) budou potřást hlavami a litovat mé nevědomosti - mohl bych se také domnívat, že „zlý“ by měl být použit pouze jako přídavné jméno, příslovce, nebo že Kevin Youkilis má hloupě vypadající pálkařský postoj.
Jak se ukázalo, moje výchova na západním pobřeží mě - až dosud - připravila o příležitost k jídlu „správného“ škeble v Nové Anglii, alespoň podle některých puristů.
„Autentické sekačky v Nové Anglii však nikdy nejsou husté, většina se spoléhá na škrob z brambor, který mírně zahušťuje vývar a mléko nebo smetanu, “ vysvětluje Charlie Burke v online časopisu Srdce nové Anglie. "Silné, pastovité polévky podávané v mnoha restauracích jsou plné mouky, která zakrývá chuť mušlí a nikdy by se neměla podávat u kostelní večeře v Maine nebo jakýmkoli sebevědomým Yankee kuchařem."
Někteří komentátoři na desce Chowhound byli o této záležitosti ještě více zaujati a silnou polévku posmívali jako „ohavnost“ nebo „tapetovou vložku“. Burkeovo vysvětlení dává smysl; škeble v tenčí polévce, kterou jsem měl v Massachusetts, byla mnohem výraznější než ve viskózních verzích, které jsem ochutnal jinde. Považuj mě za konvertujícího.
Ve hře Serious Pig: Americký kuchař při hledání kořenů se John Thorne ponoří do dějin polevy. Původ slova je myšlenka být od francouzského chaudière, znamenat kotel, se šířil přes bretaňské přistěhovalce do Newfoundland a dole na pobřeží do nové Anglie, ačkoli Thorne zdůrazňuje, že někteří lidé věří, že to přijde z anglického termínu jowter, slang pro rybí peddler. Jak jeho zajímavá esej odhaluje, etymologie není jedinou věcí o polévce, o které se neshoduje.
Publikované recepty z 18. a 19. století se velmi lišily složkami a přípravky, které vyžadovaly vše od klaretu až po kečup z rajčat. (K tomu Thorne píše: „Tisíc námořníků Yankee zasténalo a převalilo se v hrobech.“) Mléko nebo smetana se pravděpodobně staly běžnými teprve později a dokonce i tehdy regionální variace někdy vylučovaly mléčné výrobky ve prospěch jasného škeble nebo - hrůza - rajče. Tomu věnuje celou kapitolu nazvanou „The Abhorred Tomato“, ve které píše, „téma„ rajčata a škeble “se stalo základem Yankeeovy identity, nebo přinejmenším curmudgeonly, self-gratulačního druhu.“
Ve skutečnosti to zní hodně jako hluboce zakořeněná rivalita Red Sox-Yankees, které jsem byl svědkem od přechodu na New York. Mohu se klanět kulinářské moudrosti přípravy mořských plodů v Nové Anglii, ale když jsem se provdala za pravou modrou rodinu Yanks, je mou povinností pokračovat v zesměšňování Bostonského týmu. Krev je ostatně silnější než polévka - dokonce i pastovitá.
