Stará stezka Ho Chi Minh prochází přímo u prahu Bui Thi Duyena v osadě Doi. Osada, tichá a izolovaná, nemá dnes žádný význam, ale během toho, co vietnamci nazývají „americkou válkou“, mnoho tisíc severních vojáků znal Doi, 50 mil jižně od Hanoje, jako noční zastávku na nebezpečné cestě na jih. bojiště. Kamuflážní síť stezek a cest, po kterých cestovali, byla nejnebezpečnější cestou na světě. Jeden voják ze severu Vietnamu počítal 24 způsobů, jak byste na něj mohli zemřít: malárie a úplavice by vás mohly zpustošit; Americké letecké bombardování by vás mohly dezintegrovat; tygři tě mohli jíst; hadi by vás mohli otrávit; povodně a sesuvy půdy vás mohou odplavit. Čisté vyčerpání si také vybralo svou daň.
Související obsah
- Vietnamská pamětní fotožurnalistka
- Rebel s příčinou
Když válka skončila v roce 1975, mnoho z Ho Či Minovy stezky bylo opuštěno. Džungle se zasunula, aby získala zpět zásobovací sklady, bouřlivé mosty a hliněné bunkry, které se táhly více než tisíc kilometrů od rokle známé jako Nebeská brána před Hanojem k přístupům do Saigonu. Hamlety jako Doi zůstaly mučit, takže vzdálené nebyly ani na mapách. To, že Severní Vietnam byl schopen postavit stezku - a udržet ji otevřenou tváří v tvář neúnavným americkým útokům - bylo považováno za jednu z velkých bojových válek. Bylo to jako Hannibal překračující Alpy nebo generál Washington Delaware - nemožnost, která se stala možnou, a tak změnila běh historie.
Potkal jsem Duyena, když jsem se loni v květnu vrátil do Vietnamu, abych viděl, co zbylo z cesty, která nesla jméno revolučního vůdce země. Seděla pod modrou plachtou, snažila se odfouknout dechové teplo a doufat, že prodá několik sladkých brambor a půl tuctu hlávkových salátů rozprostřených na provizorní lavici. V 74 letech její paměť na válku zůstala křišťálově jasná. „Nebyl tedy den bez hladomoru, “ řekla. "Museli jsme v noci kvůli farmě hospodařit. Pak jsme šli nahoru do hor a snědli kořeny stromů." Jaké jídlo měli vesničané - dokonce i jejich cenná selata - dali vojákům, kteří trekkovali přes Doi, tlačili kola naložená municí nebo se zhroutili pod rýží, solí, léky a zbraněmi. Nazvala je „Hanojští muži“, ale ve skutečnosti mnozí nebyli víc než chlapci.
Dnes má Duyen na mysli jiné věci než válku. S rozvojem vietnamské ekonomiky se diví, zda by měla přerušit své vazby s tradicí a vyměnit sedmiletý vodní buvol rodiny za nový čínský motorový skútr. Byl by to rovnoměrný obchod; obě stojí asi 500 dolarů. Také si klade otázku, jaký dopad bude mít na Doi nejambicióznější projekt poválečné veřejné práce ve Vietnamu. „Bez této cesty nemáme budoucnost, “ říká.
Projekt, který byl zahájen v roce 2000 a jehož dokončení je naplánováno na 20 let, mění velkou část staré stezky na dálnici Ho Chi Minh, dlážděnou vícevrstvou tepnu, která nakonec povede 1 980 mil od čínských hranic k vrcholu delty Mekongu. . Transformace stezky na dálnici mě zasáhla jako výstižná metafora pro vlastní Vietnamskou cestu z války do míru, zejména proto, že mnoho mladých pracovníků, kteří staví novou cestu, jsou synové a dcery vojáků, kteří bojovali a často zemřeli na Ho Či Minh Trail.
Stará infiltrační a zásobovací trasa - kterou Vietnamci nazývají Truong Son Road po nedalekém pohoří - vůbec nebyla jediná stezka. Bylo to bludiště 12 000 kilometrů stezek, silnic a obchvatů, které protékaly východním Laosem a severovýchodní Kambodžou a křižovaly Vietnam. Mezi lety 1959 a 1975 jej prošlo kolem dvou milionů vojáků a dělníků z komunistického severu, jejichž záměrem bylo splnit sen Ho Či Minova porazit jihoafrickou vládu podporovanou jihem Vietnamu a sjednotit Vietnam. Než opustili Hanoj a další severní města, dostali někteří vojáci tetování, která prohlásila: „Narozen na severu, aby zemřel na jihu.“
Během války, kterou jsem na konci šedesátých let pokrýval pro United Press International, měla Ho Chi Minh Trail auru předtušného tajemství. Nedokázala jsem si představit, jak to vypadá nebo kdo to trekkuje. Předpokládal jsem, že to nikdy nebudu vědět. Poté jsem se v roce 1997 přestěhoval do Hanoje - „nepřátelského hlavního města“, jak jsem to nazýval ve svých válečných expedicích - jako korespondent pro Los Angeles Times . Téměř každý muž, kterého jsem potkal více než 50, byl na stopě a během mých čtyř let v Hanoji a na následných cestách do Vietnamu jsem jejich příběhy naplnil několik poznámkových bloků. Pozvali mě do svých domovů, dychtivě si promluvili, a ani jednou jsem nedostal nic jiného než přátelství. Uvědomil jsem si, že Vietnamci za sebou válku postavili, i když mnoho Američanů stále zápasilo se svým odkazem.
Trong Thanh byl jedním z těch, kdo mě pozdravili - u dveří svého domu, zasunutých hluboko v Hanojské uličce, v ruce se šálkem zeleného čaje. Jeden z nejslavnějších fotografů v severním Vietnamu strávil čtyři roky dokumentováním života na Ho Či Minově stezce a cestoval po Spojených státech svými obrázky v roce 1991. Snímky mluvily o emocích války více než o chaosu v boji: na severu Vietnamský voják sdílí svou jídelnu s zraněným nepřítelem z jihu; okamžik něhy mezi dospívajícím vojákem a zdravotní sestrou, která nevypadala starší než 15 let; tři adolescentní pluky se slabými úsměvy a pažemi přes ramena druhé strany a mířily na misi, ze které věděly, že se nevrátí. „Po vyfotení jsem se musel odvrátit a plakat, “ řekl Thanh.
Thanh, se kterým jsem v roce 2000, šest měsíců před jeho smrtí, vedl rozhovor, vytáhl krabice s fotografiemi a brzy se obrázky rozložily po podlaze a po nábytku. Tváře mladistvých vojáků zůstaly u mě po dlouhou dobu - jejich jasné, pevné oči, neposkvrněné pleti a tváře bez vousů, výrazy odrážející strach a odhodlání. Jejich osudem bylo jít po Ho Či Minově stezce. Jejich dětem by byla první generace za více než sto let, aby neznaly zvuky bitvy nebo otroctví cizí nadvlády.
„Trvalo dva nebo tři měsíce, než se tvá rodina dostala na frontu, “ řekl Thanh. „Ale to byly naše nejšťastnější časy na Truong Son, když jsme dostali poštu z domova. Četli jsme si dopisy nahlas. Docela brzy se jeden voják smál něčemu v dopise, pak se všichni smáli. cítíš se provinile za to, že jsi šťastný, plakal jsi a celý les by se ozval s padajícími slzami. “
Z Laosu se ráno loni v květnu valily bouřkové mraky, které jsem opustil Hanoj s řidičem a tlumočníkem, směřujícím do bývalé demilitarizované zóny, která kdysi na 17. rovnoběžce oddělila severní a jižní Vietnam. Rušný kapitál ustoupil rýžovým polím a kukuřičným polím. Šla kolem elegantně oblečená mladá žena, živé prase připoutané k zadnímu stojanu motorového skútru. Z řídítek se jí vynořila malá červená vlajka komunistického Vietnamu - pěticípá hvězda představující dělníky, zemědělce, vojáky, intelektuály a obchodníky.
"Kde je cesta na jih?" můj řidič křičel na farmáře, když jsme procházeli Hoa Lac, 45 minut jihozápadně od Hanoje. „Jsi na tom, “ přišla odpověď. Tak to bylo: začátek nové dálnice Ho Chi Minh a pod ní, nyní pokryté chodníkem, legendární stezka stále oslavovaná v karaoke barech s písněmi odloučení a útrap. Na místě nebyla vyznačena žádná historická deska. Objevil se pouze modrý nápis: „Zajištění veřejné bezpečnosti dělá radost každému.“
Nová dálnice, která se do staré Laos nebo Kambodže neprotáhne jako stará stezka, otevře rozvoju vzdáleného západního vnitrozemí Vietnamu. Ekologové se obávají, že to v národních památkách ohrožuje divočinu a flóru a umožní přístup k nezákonným dřevařům a pytlákům. Antropologové se obávají jejího účinku na menšinové horské kmeny, z nichž některé bojovaly na straně jižního Vietnamu a Spojených států. Odborníci na zdraví říkají, že zastavení nákladních vozidel podél trasy by mohlo přilákat prostitutky a šířit AIDS, což v roce 2005, v posledním roce, za který jsou k dispozici údaje, trvalo životy 13 000 Vietnamců. A někteří ekonomové se domnívají, že 2, 6 miliard dolarů na tento projekt by bylo lepší investovat do modernizace Route 1, další dálnice sever-jih, která vede po východním pobřeží, nebo na budování škol a nemocnic.
Vládní plánovači však trvají na tom, že dálnice bude ekonomickým přínosem a přiláká velké množství turistů. "Prořezali jsme džungle Truong Son pro národní spasení. Nyní jsme prořezali džungle Truong Son pro národní industrializaci a modernizaci, " poznamenal bývalý premiér Vo Van Kiet, protože výstavba začala v dubnu 2000. Většina z 865 mil dlouhého úseku od Hanoi do Kon Tum ve střední vysočině bylo dokončeno. Provoz je lehký a hotelů, čerpacích stanic nebo odpočívadel je jen málo.
„Může to znít divně, ale ačkoliv to bylo strašné, moje čtyři roky na Truong Son byly v mém životě velmi krásné období, “ řekla Le Minh Khue, která vzdorovala svým rodičům a ve věku 15 let se připojila k dobrovolnické brigádě pro mládež na stezka, plnění kráterů bomby, kopání bunkrů, pohřbívání mrtvol a každý den končí pokrývka hlavy až k patě s tak velkým bahnem a špínou, že se dívky navzájem nazývaly „černými démony“.
Khue, spisovatel, jehož povídky o válce byly přeloženy do čtyř jazyků, pokračovaly: „Mezi námi byla velká láska. Byla to rychlá, vášnivá láska, bezstarostná a nesobecká, ale bez takové lásky by lidé nemohli přežili. Všichni [vojáci] vypadali tak hezky a statečně. Žili jsme spolu v ohni a kouři, spali v bunkrech a jeskyních. Přesto jsme se tolik sdíleli a tak hluboce věřili v naši věc, že jsem se ve svém srdci cítil úplně šťastný.
„Řeknu ti, jak to bylo, “ pokračovala. „Jednoho dne jsem šel se svou jednotkou sbírat rýži. Narazili jsme na matku a dvě děti bez jídla. Byli velmi hladoví. Nabídli jsme jí, abychom jí dali trochu naší rýže, a ona odmítla. řekl: „Je pro mého manžela, který je na bojišti.“ Tento přístup byl všude. Ale už tam není. Dnes se lidé starají o sebe, ne o sebe. “
Cesta se zrodila 19. května 1959 - 69. narozeniny Ho Či Minova - když se Hanojské komunistické vedení rozhodlo, v rozporu s Ženevskými dohodami, které rozdělilo Vietnam v roce 1954, provést povstání proti Jihu. Plukovník Vo Bam, logistický specialista, který bojoval proti francouzské koloniální armádě v 50. letech 20. století, dostal velení nové inženýrské jednotky, pluku 559. Jeho 500 vojáků přijalo heslo: „Krev může proudit, ale cesta se nezastaví . “ Stezka, kterou začaly stavět, byla tak tajná, že jim jejich velitelé řekli, aby se vyhnuli střetům s nepřítelem, „vařit bez kouře a mluvit bez hluku.“ Když museli překročit polní cestu poblíž vesnice, položili na ni plátno, aby nezanechali stopy.
Netrvalo dlouho na stezce tisíce vojáků a dělníků, skrytých pod džunglí s trojitým baldachýnem a maskovacími sítěmi. Postavili mříže pro rostliny, které rostly, zmenšené útesy s bambusovými žebříky, připravovaly skladiště pro skladování rýže a střeliva. Vesničané darovali dveře a dřevěné postele, aby posílili hrubou cestu, která pomalu tlačila na jih. Porterové nacpali pneumatiky na kole hadry, protože jejich náklad byl tak velký - až 300 liber. Existovaly provizorní nemocnice a odpočívadla s houpacími sítěmi.
Spojené státy začaly v roce 1965 bombardovat Ho Či Minovu stezku. Bombardéry B-52 za 30 vteřin zahodili spoustu 750 liber bomb, aby prořízly lesy o délce 12 fotbalových hřišť. Bomba monstra Daisy Cutter by mohla vyřezat kráter o průměru 300 stop. Téhož roku mladý doktor, Pham Quang Huy, políbil svou manželku dvouměsíční sbohem v Dong Hoi a zamířil po stezce. Nosil tradiční dárek na rozloučenou, který válečné nevěsty a přítelkyně daly svým odcházejícím vojákům - bílý kapesník s iniciály své ženy vyšívané v jednom rohu. Tolik mladých mužů se nikdy nevrátilo, aby se kapesníky staly symbolem truchlení a rozloučení po celém Vietnamu. Huy už deset let neviděl svůj domov - ani neopustil stezku -. Jeho denní dávka byla jedna mísa rýže a jedna cigareta. Po celou dobu, co byl pryč, si mohli se svou manželkou vyměnit pouze sedm nebo osm dopisů.
„Vojáci se stali mou rodinou, “ řekl mi Huy, 74 let a odešel ze své civilní lékařské praxe. „Nejhorší čas pro nás bylo bombardování koberců B-52. A dělostřelecké ostřelování z pobřeží. Bylo to jako být v sopce. Pohřbili jsme mrtvé a nakreslili mapu místa hrobu, takže jejich rodiny Naše vybavení bylo velmi jednoduché. Měli jsme morfium, ale při jeho používání jsme museli být velmi ekonomičtí. Vojáci mě prosili, abych uřízl ruku nebo nohu, myslel jsem, že by to jejich bolest ukončilo. Řekl bych jim: zkuste zapomenout na bolest. Musíte se vzpamatovat, abyste dokončili svou práci. "
Ve snaze zastavit infiltraci mužů a zásob do jižního Vietnamu, Spojené státy bombardovaly Ho Či Minovu stezku po dobu osmi let, zapálily lesy, spustily sesuvy půdy, obnažovaly džungle chemikáliemi a stavěly základny speciálních sil podél laoské hranice. Američané nasazovali mraky, aby vyvolali déšť a povodně, vypustili laserem vedené bomby, aby vytvořili škrtící body a pasti konvojů nákladních vozů, a padáky, které se vrhaly do země jako klíčky z bambusu, předávaly údaje o pohybu zpět na americkou sledovací základnu v Nakhon Phanom v Thajsko pro hodnocení. Práce však nikdy nepřestaly a rok co rok se infiltrace na jih zvyšovala, z 1 800 vojáků v roce 1959 na 12 000 v roce 1964 na více než 80 000 v roce 1968.
Po každém leteckém útoku se horda vojáků a dobrovolníků zastavila, aby napravila škody, naplnila krátery, vytvořila obchvaty a úmyslně stavěla hrubé mosty těsně pod hladinou říční vody, aby se zabránilo detekci antény. Do roku 1975 mohly konvoje nákladních vozidel uskutečnit výlet ze severu na jižní bojiště za týden - cesta, která kdysi podnikla vojáky a vrátné šest měsíců pěšky. Silniční dělostřelecká stanoviště protilehlá letadla; rovnoběžně s ním palivové potrubí. Stezka dělala rozdíl mezi válkou a mírem, vítězstvím a porážkou, ale vyžadovalo to hroznou daň. Předpokládá se, že na tom zahynulo 30 000 severních Vietnamců. Vojenský historik Peter Macdonald usoudil, že za každého vojáka, kterého Spojené státy zabily na stopě, padl v průměru o 300 bomb (v celkové výši 140 000 $).
Když jsme se svým tlumočníkem zamířili na jih po nové dálnici, nebylo nic jiného než uklizené, pěstěné vojenské hřbitovy, které by nám připomínaly, že zde někdy bojovala válka. Lesy se rozrostly, vesnice byly přestavěny, sestřelené stíhací bombardéry jsou již dávno svléknuty a prodávány za kovový šrot úlovky. Většina opuštěných dvouproudých dálnic vedla pohoří severně od Khe Sanh v sérii změn. V dálce plameny vyskočily z hřebene na hřeben, jako tomu bylo po údery B-52. Požáry jsou však nyní způsobeny nelegální těžbou dřeva. Občas kolem nás závodili mladí muži na lesklých nových motorových skútrech. Jen málo přileb. Později jsem ve Vietnamských zprávách četl, že v roce 2006 při dopravních nehodách zahynulo 12 000 Vietnamců, více než za kterýkoli jediný rok zahynul na Ho Chi Minh Trail během války. Mír, stejně jako válka, má svou cenu.
Někdy jsme jeli hodinu nebo déle, aniž bychom viděli osobu, vozidlo nebo vesnici. Cesta stoupala výš a výš. V dolinách a soutěskách stékala na jih přes slunečník vysokých stromů stuha silnice. Jaké osamělé a krásné místo, pomyslel jsem si. Nový ocelový most překlenul rychle tekoucí proud; vedle ní stál rozpadající se dřevěný most, přes který za 30 let nešlapal žádný sandál vojáka. Prošli jsme skupinu stanů se sušením prádla na lince. Bylo 20 hodin. Dvacet mladých holých hrudníků bylo ještě v práci a položili kámen na drenážní příkop.
V Dong Ha, ošuntělém městě, které bylo kdysi domovem divize amerických mariňáků, jsme se zaregistrovali do hotelu Phung Hoang. Znak v hale nevysvětlitelně varoval v angličtině: „Udržujte věci v pořádku, mlčte a postupujte podle pokynů zaměstnanců hotelu.“ Část zkroucené horské silnice, kterou jsme právě projeli, byla postavena místní stavební společností ve vlastnictví podnikatele jménem Nguyen Phi Hung. Místo, kde pracoval jeho 73členný štáb, bylo tak vzdálené a drsné, řekl, země tak měkká a džungle tak silné, že dokončení pouhých čtyř kilometrů od dálnice trvalo dva roky.
Hung inzeroval v novinách „silné, svobodné, mladé muže“ a varoval je, že práce bude těžká. Zůstali v džungli dva roky, s výjimkou pár dní volna během každoroční dovolené Tet. Byly tam nevybuchlé bomby k odzbrojení a těla severních Vietnamců - jak se ukázalo, bylo pohřbeno sedm. Místo bylo mimo dosah mobilních telefonů a do týdne nebylo žádné město. Proud vody musel být před pitím testován, aby se zajistilo, že neobsahuje žádné chemikálie, které by americká letadla nespadla. Sesuvy půdy představovaly stálou hrozbu; jeden vzal život nejmladšího bratra Hunga. Za to všechno byla pěkná odměna - plat za 130 dolarů měsíčně, který mohl vydělat více než vysokoškolsky vzdělaný učitel.
„Když jsme se shromáždili první den, řekl jsem, že život bude těžký jako na Truong Son Road, kromě toho, že by na ně nikdo nen bombardoval, “ řekl Hung. "Řekl jsem jim:" Vaši otcové a dědové obětovali na této cestě. Nyní je řada na vás, abyste přispěli. Vaši otcové přispěli krví. Musíte přispět potem. " Pamatuji si, že tam tiše stáli a přikývli. Chápali, co říkám. “
Opustil jsem Ho Chi Minh Highway na Khe Sanh a následoval Route 9 - „Ambush Alley“, jak to tam říkali Marines - k řece Ben Hai, která rozdělila dva Vietnamce, dokud Saigon padl v roce 1975. Při pohledu z okna mého SUV „Připomněl mi jeden z posledních slibů, které Ho Či Minh učinil před svou smrtí:„ Znovu vybudujeme naši zemi desetkrát krajší. “ Pokud krásně myslel prosperující a pokojný, jeho slib byl naplněn.
Rostly továrny a továrny na zpracování mořských plodů. Silnice postavené koloniální francouzštinou se narovnávaly a obnovovaly. Ve městech se po hlavních ulicích objevily soukromé obchody a křižovatky byly zaneseny motocykly rodin, které si před dvěma desítkami let nemohly dovolit pár bot. Zastavil jsem se ve škole. Ve třídě dějepisu čtvrté třídy učitel používal PowerPoint, aby vysvětlil, jak Vietnam před tisíci lety porazil Čínu ve válce. Studenti, synové a dcery farmářů, byli oblečeni v bezvadně čistých bílých košilích a halenkách, červených kravatách, modrých kalhotách a sukních. Jednotně mě pozdravili: „Dobré ráno a vítejte, pane.“ Před generací by studovali rusky jako druhý jazyk. Dnes je to angličtina.
Od počátku 90. let, kdy se vláda rozhodla, že zisk již nebude špinavým slovem, a podobně jako Čína otevřela svou ekonomiku soukromým investicím, míra chudoby ve Vietnamu klesla z téměř 60 procent na méně než 20 procent. Cestovní ruch se rozrostl, vylily se zahraniční investice a Spojené státy se staly největším vývozním trhem ve Vietnamu. Akciový trh vzkvétá. Vietnam stále nosí plášť komunismu, ale dnes krev kapitalistické reformy naplňuje její kapitalistické srdce.
Od roku 1975 se narodily dvě třetiny 85 milionů lidí ve Vietnamu. Pro ně je válka dávná historie. Ale pro jejich rodiče jsou stezka a její znovuzrození jako dálnice silnými symboly oběti a ztráty, vytrvalosti a trpělivosti - symbolem stejně vytrvalým jako pláže Normandie jsou spojeneckým veteránům z druhé světové války.
„Moje největší pýcha je, že jsem následoval generaci mého otce a pracoval na dálnici, “ řekl Nguyen Thi Tinh, vedoucí projektant ministerstva dopravy, který zná každou zatáčku nové cesty. Její otec, profesionální zpěvák a saxofonista, byl zabit při bombovém útoku na stezce, zatímco bavil vojáky v roce 1966. „Jsem v rozpacích, když to řeknu, ale kdybych měl v té době zbraň, zabil bych všichni Američané, “řekla. „Pak jsem si uvědomil, že to samé, co se stalo mé rodině, se stalo americkým rodinám, že kdybych ztratil syna a já jsem byl Američan, nenáviděl bych Vietnamce. Takže jsem pohřbil svou nenávist. To je minulost. "
Hodinu jsme si povídali, jen my dva v její kanceláři. Řekla mi, jak v roce 1969 odešla - během bombové pauzy - na bojiště, kde zemřel její otec. S pomocí vojáků vykopala jeho hrob; jeho zbytky byly zabaleny do plastu. Mezi kostmi byla potrhaná peněženka obsahující starý obrázek s ní - jeho jedinou dceru. Přivezla ho domů do provincie Quang Binh na řádný buddhistický pohřeb. Když jsem vstal, abych odešel, řekla: „Počkej. Chci ti zpívat píseň, kterou jsem napsal.“ Otevřela poznámkový blok. Zamkla oči mýma, položila mi ruku na předloktí a její sopránový hlas zaplnil místnost.
„Má drahá, jdi se mnou navštívit zelený Truong Son.
Vydáme se na historickou silnici, která se každý den mění.
Má drahá, zpívejte se mnou o Truong Sonovi, cestě budoucnosti,
Cesta, která nese jméno našeho strýce Ho.
Navždy zpívat o Truong Sonovi, cestě lásky a hrdosti. "
Za několik let se dálnice dostane do Ho Či Minova města, dříve známého jako Saigon, a poté se vydá do delty Mekongu. Nechal jsem tlumočníka a řidiče v Hue a chytil let Vietnam Airlines do Ho Či Minova města. Duben 1975 a Saigonovy poslední dny se vrhly na mysl. Před třiceti dvěma lety jsem rozložil mapu na posteli v mém hotelu poblíž jihok Vietnamského parlamentu. Každou noc jsem označil postupující umístění dvanácti divizí v severním Vietnamu, když sjeli po Ho Či Minově stezce k prahům města. Konec války byl na dosah a to by přišlo uprostřed chaosu, ale s překvapivě malým krveprolití.
"Byl jsem 12 mil severně od Saigonu s 2. divizí před konečným postupem, " řekl Tran Dau, bývalý sever Vietnamský důstojník žijící v Ho Či Minově městě. „V noci jsme viděli světla města. Když jsme vešli, byl jsem překvapen, jak moderní a prosperující to bylo. Byli jsme v lesích tak dlouho, že by se zdálo, že by se chodník s chodníkem vypadal jako Paříž.“
Dau věděl, jak tvrdý byl Hanoj vůči jihu v noční můře 15 let po sloučení. Jižanové stovkami tisíců byli posláni do reedukačních táborů nebo ekonomických zón a byli nuceni vzdát se svého majetku a spolknout rigidní komunistickou ideologii. Hanojovo špatné řízení přineslo téměř hladomor, mezinárodní izolaci a chudobu všem elitám komunistické strany. V roce 1978 Vietnam napadl Kambodži, svrhl režim diktátora a masového vraha Pol Pota, a poté v roce 1979 v měsíční hraniční válce bojoval s invazí čínských vojsk. Vietnam zůstal v Kambodži až do roku 1989.
Bývalý plukovník zavrtěl hlavou při vzpomínce na to, co mnozí Vietnamci nazývají „temnými lety“. Setkal se s nějakým nepřátelstvím jako vítězný severní voják, který se ujal pobytu na poraženém Jihu?
Zastavil se a zavrtěl hlavou. „Lidé v Saigonu se už nestarají, jestli jejich soused bojoval o jih nebo sever, “ řekl. "Je to jen otázka historie."
David Lamb, spisovatel se sídlem ve Virginii, je autorem Vietnamu: Now: Reportér se vrací .
Mark Leong, americký fotograf žijící v Pekingu, pokrývá Asii od roku 1989.
