Po více než 50 letech ekonomického embarga a politického brinksmanshipu bylo před rokem překvapivé oznámení o obnovení diplomatických vztahů mezi Kubou a Spojenými státy. Washington, DC, byl zaplaven zvěsti o tom, že došlo ke změně ve hře, ale téměř nikdo nehádal velikost tohoto pozoruhodného vývoje v globální geopolitice. Pro mnohé, zejména kubánské exulanty po celém světě, to byl jeden z těch nezapomenutelných historických okamžiků, jako první muž na Měsíci nebo pád berlínské zdi.
Někteří to nazvali zázrakem, protože kubánům došlo v příznivý den.
"Není úžasné, že k tomu došlo 17. prosince, " zvolal kubánsko-americký antropolog Ruth Behar v díle, které napsala pro Washington Post . "Pro Kubany je to velký den, kdy tisíce z nich každoročně putují do svatyně Rincón, aby si připomněli svátek San Lázaro."
Mnoho mých kubánských přátel a kolegů mi řeklo, že tato významná událost „musí“ proběhnout v tento den. Od roku 1992 navštěvuji Kubu jako etnograf a výzkumník jedinečné afro-kubánské tradice, která ctí jak katolického sv. Lazara, tak afrického Babalú-Ayého. (Ano, toto je stejný Babalú, kterého zpíval Desi Arnaz v „I Love Lucy.“)
V kubánském katolicismu je Lazarus, patron chudých a nemocných, představován jako žebrák bezdomovců obklopený psy. Někteří říkají, že byl biskupem čtvrtého století, ale většina Kubánců si ho představuje jako biblického Lazara - chudého muže, který nemůže vstoupit do nebeského království, kterého Ježíš vzkřísil z mrtvých. Kubánský Lazar dělá zázraky pro chudé a nemocné, což z něj dělá jednoho z nejoblíbenějších světských svatých.
V africké inspirované náboženské tradici známé jako Santería nebo Oricha je Babalú -Ayé obávaná i milovaná. Babalú-Ayé, který je považován za zodpovědný za vyvolávání epidemií, jako jsou neštovice, malomocenství a AIDS, léčí také tyto nemoci. Starší Oriči vyprávěli o svém vyhnanství ze své vlasti u Lucumí, protože mezi nimi šířil neštovice a vyprávěli o své cestě do Arará, kteří byli uzdraveni jím a nakonec ho učinili jejich králem.
Starší učí, že je to nezbedný starý muž, a tak záhadný, že jeho všemohoucnost je téměř nemožné pochopit. Učí také, že každý by se měl vždy modlit za zdraví a Babalú je jedním z garantů tohoto nejdůležitějšího požehnání.
Někteří lidé tlačí carretilla, malý vozík. Podobně jako skromný oltář pro almužny obsahují tyto improvizované vozíky obvykle sochu sv. Lazara. (Alejandro Ernesto / epa / Corbis) Kubánci znají chudobu a nemoc. Před americkou okupací Kuby v roce 1902 vypukly epidemie šarlatové horečky téměř každý rok a tisíce lidí zahynuly. Před kubánskou revolucí žilo mnoho zemědělských pracovníků ročními cykly chudoby a hladu, když čekali, až sklizeň cukru poskytne práci. Více nedávno, zhroucení Sovětského svazu v roce 1989 vyústilo v ekonomický pokles asi 50 procent, a mnoho Kubánců opět hladověl.
Na mé první výzkumné cestě v roce 1992, jako host Akademie věd, moje jediné denní jídlo sestávalo z jednoho šálku rýže a jednoho smaženého vejce každý den, spolu s manga a kávou.
17. prosince poutníci zaplaví ulice Rincónu, kde sídlí leprosárium a kostel zasvěcený sv. Lazarovi. Někteří letěli do Havany ze zámoří a cestovali 25 mil do malého města. Někteří odešli ze svých domovů v Santiagu a jiní z Bejucalu, dalšího města.
Kolem soumraku policie uzavřela hlavní cestu k autům, aby vyhověla davům. Centrálně jde tedy k tomuto podniku, že ho lidé nazývají caminata - zvláštní procházka, místo pouť.
V kubánském katolicismu je Lazarus, patron chudých a nemocných, představován jako žebrák bezdomovců obklopený psy. (Enrique De La Osa / Reuters / Corbis) Populární obrazy svatého Lazara ukazují, že je oblečený v žíně a chodí po berlích po silnici vedoucí k vzdálené věži. (Příběhy o Babalú-Ayé zahrnují také jeho dlouhé procházky.) Do konce dne se většina lidí v Rincónu vydá do kostela.
Někteří lidé tlačí carretilla, malý vozík. Podobně jako skromný oltář pro almužny obsahují tyto improvizované vozíky obvykle sochu sv. Lazara. Socha je často zakryta pytlovinou a na sobě červenou látkou - stejně jako slavný „zázračný obraz“ svatého Lazara nalezený ve svatyni kostela v Rincónu.
Poutníci často doplňují své carretilly nabídkou květin, svíček a mincí do almužny. Někdy foukají doutníkový kouř na obrazy svatého - podobně jako v Africe inspirovaná tradice foukání kouře na oltář.
Někdy foukají doutníkový kouř na obrazy svatého - podobně jako v Africe inspirovaná tradice foukání kouře na oltář. (Michael Mason) Mnoho lidí vykonává tyto skutky oddanosti kvůli slibu - zachovávají své slovo duchu poté, co udělil jejich petice. Ještě jiní dělají tyto věci jako slavnostní skutky modlitby - gesta navržená tak, aby vyvolala pozornost svatého.
Někteří lidé se oblékají do žíně a berou berle. Kráčejí jorobado - zpátečník - stejně jako Babalú-Ayé, když putoval po pustých místech Země. Babalú-Ayé byl ve své nejtemnější chvíli úplně zmrzačený a nemohl ani chodit. Jeho cesta byla tak naléhavá, že se pohyboval kupředu, táhl se po silnici k cíli, nebo jak říkali náboženští starší, jeho osud.
A tak oddaní pochmurně lehnou na zem a táhnou se vpřed. Jiní se obracejí zády a pomocí nohou se pohání, škrábají si šaty a maso na tvrdém chodníku. Často je nevidíte na temné cestě, ale zážitek ze slyšení sténání jejich utrpení stoupajícího do noci je stejně děsivý a znepokojující, protože je obtížné ho popsat.
Ať už jejich cesta začala v Havaně nebo v blízkých městech, nebo u policejních barikád na okraji Rincónu: Všichni vzdávají hold božstvu tím, že se stali zaprášenými a krvavými - připomínali nám nejistou a syrovou kvalitu lidského života.
Oddaní ležet na zemi a používat své nohy k pohonu sebe po chodníku. (Michael Mason) Všichni míří do kostela. A všichni se snaží uzdravit své rány. Jakmile dorazí, čekají na příchod svého svátku, 17. prosince.
Zároveň, když ulice Rincón přetékají poutníky, ti, kteří cestu neučiní, provedou ve svých domovech složitý obřad.
Afričanem inspirovaný svět Santería je složitý a různá společenství, která praktikují rituál způsobem, který zachovává historické a geografické odlišnosti od tradic praktikovaných v Africe. Na celém ostrově praktikují Kubánci své vlastní verze awanu, obřadu věnovaného Babalú-Ayé, kde je koš lemován žíní a obklopen talířky jídla. Někteří náboženští starší říkají 13 talířů, jiní říkají 17 a někteří dokonce tvrdí, že 77 talířů musí být přítomno.
Babalú-Ayé byl ve své nejtemnější chvíli úplně zmrzačený a nemohl ani chodit. (STR / Reuters / Corbis) Po západu slunce se účastníci shromáždí kolem koše, vezmou hrst jídla z každého talíře a třením ho přes jejich těla, aby odstranili negativitu nebo osobo. Každá hrst jídla se potom vrhne zpět do koše, dokud se všichni nevyčistí. Jako součást očistného rituálu se používá skvrnitý kohout, morče, dvě vejce a já, rituální koště Babalú. Na konci lidé chodí kolem koše a zpívají chválu za božstvo.
Každá náboženská linie dokončila awánský rituál různými způsoby, ale základní prvky zůstaly po celém ostrově.
Jeden awán sleduje omezení Lucumího tradice, linie Arará-Dajomé popularizovanou Armando Zulueta, která pocházela z malého kubánského města Perico v provincii Matanzas. Ve spodní části koše se rozpadly dřevěné uhlí, následoval kousek chleba potřený palmovým olejem a přelitý sedmi morčatami. Každý z těchto objektů přináší materiální přítomnost do některých aspektů příběhu Babalú-Ayé.
Naproti tomu Pedro Abreu, přední kněz linie Arará-Sabalú, začíná další awánovou tradicí sledováním křídy na zemi. Uvnitř kruhu je vytvořena řada komplexních značek, která vyvolávají klíčové momenty v historii života Babalú-Ayé. Tyto znaky, nazývané atény, pocházejí ze systému věštění; Každý z nich přináší konkrétní aché - duchovní sílu - znamení, které má nést awán a životy účastníků.
Vzhledem k bezprecedentním politickým změnám 17. prosince zůstává tento den také na Kubě obřadem a tradicí.
Kubánský lid nadále ctí sv. Lazara v Rincónu a provádí awán ve svých domovech. Připomínají si svou historii jako lidé, uznávají svou zranitelnost vůči lidu a volají po tom, aby se stali celými.
