Tibet může být nejlépe známý pro svou odměnu starodávných buddhistických klášterů a ostrou přírodní krásu - ale je také požehnán obrovskou rozmanitostí jazyků. Tibetská plošina je domovem pro více než tucet různých místních jazyků, z nichž mnohé přicházejí s vlastními komplikovanými charakterovými systémy. Bohužel díky růstu internetové infrastruktury a státem podporovaného vzdělávání je mnoho z těchto méně používaných jazyků nyní na pokraji vyhynutí, říká antropolog University of Melbourne Gerald Roche.
Související obsah
- Čtyři věci, které se stanou, když jazyk zemře
- Má lingvistická teorie v centru filmu „Příchod“ nějakou hodnotu?
V rámci probíhajícího výzkumu, který provedlo Smithsonianské centrum pro lidové písně a kulturní dědictví v otázkách jazykové rozmanitosti a kulturní udržitelnosti, Roche přednesl minulý pondělí prezentaci o tibetském jazyce a jeho výzkum jeho úpadku. V článku z roku 2014 s názvem „Vitalita tibetských menšinových jazyků ve 21. století“ Roche poznamenává, že na náhorní plošině se mluví desítky jazyků, ale pouze „230 000 z 6, 2 milionu Tibeťanů v Číně nehovoří tibetsky.“ Zjistil, že menšinové jazyky v Tibetu obecně hovoří jen velmi málo lidí, zatímco Tibetan je známý téměř každému.
Z pohledu uchovatele jazyků se jedná o nejistou situaci. Zjištění, která Roche vyložila a která syntetizovala práci několika lingvistů se zkušenostmi v různých oblastech náhorní plošiny, odhalují pulzující gobelín jazyka v Tibetu a zároveň zdůrazňují jeho křehkost.
Nebezpečí úplného vymizení menšinových jazyků Tibetu není pouze spekulativní. V roce 2014 BBC uvedla, že „pouze v minulém století zaniklo asi 400 jazyků - jeden každé tři měsíce - a většina lingvistů odhaduje, že 50 procent zbývajících 6 500 jazyků světa zmizí do konce tohoto století. „Tyto jazyky jsou spjaty s historií národů a jejich ztráta slouží k vymazání časově uznávaných tradic, říká Roche.
Konzervativním hodnocením čínské vlády se v Tibetu mluví 14 jazyky za standardizovaným Tibeťanem - jedním jazykem pro každou oficiální oblast etnické menšiny. Celostní přehled příslušné akademické literatury v anglickém jazyce však přináší mnohem větší odhad. Ve studii zveřejněné letos v květnu Roche dochází k závěru, že na náhorní plošině lze hovořit až 52 lingvisticky odlišnými jazyky.
Obecně lze říci, že jazyk zahrnuje gramatické prvky i slovní zásobu slov. To může být mluvené nebo psané, a v moderním světě je téměř vždy obojí (ačkoli několik tibetských menšinových jazyků, které Roche studoval, bylo historicky mluveno). Přesto Roche tvrdí, že je třeba učinit silný názor, že ani samotný „tibetský“ není ve skutečnosti jediným jazykem - jeho tři hlavní větve, které místní nazývají „dialektem“, nejsou při mluvení vzájemně srozumitelné, navzdory spoléhání se na stejný psaný charakter.
Ještě výraznější jsou rozdíly mezi menšinovými jazyky a tibetštinou. Menšinové jazyky jsou v Tibetu také často propouštěny jako bizarní „dialektové“, ale Roche poznamenává, že to často znamená nazvat „italským dialektem švédštiny“. Patří sem také to, co Roche označuje „enklávové jazyky“, které čínská vláda oficiálně uznává. v úzkých geografických mezích v Tibetu „extrateritoriální jazyky“, které jsou oficiálně uznávány pouze na místech mimo Tibet, a nesčetné „neuznané jazyky“, jejichž existenci čínské zařízení ignoruje.
Ve svých poznámkách Roche navštěvoval ukázkový soubor 21 jazyků používaných v tibetských vesnicích. Tucet z nich je ohroženo, což znamená, že neustále ztrácí řečníky. „Populace [mluvčího] klesá, “ říká Roche, „a klesá, protože lidé již tyto jazyky nemluví svými dětmi.“ To je do značné míry výsledkem tlaků na shromáždění standardizovaného Tibeťana jako zdroje tibetské hrdosti v reakci k pronikání čínských počátků za vlády Mao Ce-tung.
Hrstka jazyků v Rocheově datasetu je „umírající“ - téměř zapomenutá, bez skutečné naděje na spásu. Roche poznamenává, že v případě jednoho z těchto jazyků „existuje argument mezi dvěma lingvisty, kteří studují, zda v jazyce zbývá ještě devět nebo nula plynulých řečníků. To je to, o čem mluvíme, když mluvíme o umírajících jazycích. “
Reliéfní mapa asijského kontinentu. Hnědou rozlohou v Číně je tibetská plošina, jejíž mimořádně vysoká střední nadmořská výška si získala přezdívku „Střecha světa“. (Wikimedia Commons) Roche má osobní zkušenost s jazykem Manikacha, kterým mluví přibližně 8 000 jednotlivců ve čtyřech vesnicích v údolí na severovýchodní plošině. Podle jeho nezveřejněných údajů z průzkumu zhruba třetina z nich již jazyk nepřenáší svým dětem. Sleduje to až do konce padesátých let, kdy Maova Čína začala násilně poučovat reproduktory Manikacha ve standardizovaném tibetštině. V Tibetu byla distribuována i slavná malá Červená kniha předsedy.
V následujících letech se Tibetan dále prosadil v populárních médiích a na místních státních školách. "Vzhledem k tomu, že mluvčí Manikachy se považují za tibetské, " říká Roche, "nyní jsou pod velkým tlakem, aby to dokázali tím, že budou mluvit" dobrým Tibetanem "jako všichni ostatní Tibeťané ve svém regionu."
Andrew Frankel, výzkumník tibetského centra University of Virginia, který strávil tři roky výukou angličtiny ve stejné obecné části náhorní plošiny, má s tímto druhem asimilace zkušenosti z první ruky. Ačkoli několik jeho studentů bylo vychováno v domovech, které upřednostňovaly jazyky menšin, mezi třídami děti vždy mluvily tibetsky. Rozhodnutí bylo praktické: Koneckonců, většina jejich vrstevníků Manikachu a podobně neuznala.
"Pro většinu svých přátel, " říká Frankel, "Tibetan by byl lingua franca, kterou by spolu mluvili."
Státní školy mají tendenci vyhladit rozdíly mezi komunitami a povzbuzovat věrnost jedinému mateřskému jazyku, říká Frankel. "Školství se stalo stále všudypřítomnější, " říká, posun, který v jeho dřívějších fázích způsobil značný alarm v domácnostech, jejichž primárním jazykem nebyl tibetština. Dokonce i mezi rodinami, kde se doma mluvilo o standardním tibetštině, bylo mnoho skeptických vůči tlakům ve škole, které měly čínštinu komunikovat.
Před deseti lety bylo běžné, že rodiče odmítali posílat své děti do školy. "Tam byl rozšířený dojem, že státní školy byly problematické - opravdu jste se tam nenaučili svůj rodný jazyk, " říká Frankel. O deset let později však většina uvedla: „Množství času, který děti tráví ve státních školách, exponenciálně vzrostlo. A v těchto státních institucích nemluví se svými vesnickými jazyky s žádnou pravidelností. “
Frankel říká, že tato situace se pravděpodobně nezmění a dodává, že „státní školství se stalo gatekeeperem pro zaměstnání, zejména v západních oblastech Číny.“
Jak tedy můžeme doufat, že zachováme tibetské jazykové bohatství pro budoucí generace? Pro Roche spočívá odpověď z velké části v chování silných mezinárodních spojenců tibetského lidu - včetně Spojených států. Postoj naší země vůči Tibetu zdůrazňuje zachování standardního tibetského jazyka, ale nedokáže oslovit mnoho dalších jazyků používaných na náhorní plošině.
Tibet není zemí jediného jazyka nebo dokonce 14 zemí, jejichž existenci Čína uznala. Nesčetné menšinové jazyky Tibetu potřebují pomoc, aby měly šanci na přežití. Roche věří, že je na Spojených státech a dalších přátelích Tibetu, aby „používali cokoli, co je v jejich silách, aby získali uznání pro tyto jazyky: uznání skutečnosti, že existují, že mají jedinečné potřeby, že mají hodnotu a že si zaslouží respekt . “
