Pro mě je to nejkrásnější výhled na světě. Sedím na svém střešním balkonu a dívám se tunelem moře, hor a oblohy, který spojuje toto bývalé benátské město s její starou metropolí Serenissima. Je pozdě odpoledne. Severozápadní vítr známý jako maestral bičuje kanál, který nás odděluje od chorvatské pevniny. Windsurfing, surfaři draka a plachetnice se šíří sem a tam napříč mírovou vodní hladinou. Pode mnou jsou okrové střechy Korčuly (zvané KOR-chu-la), posazené na skalnatém ostrohu obklopeném průsvitným mořem.
Kupte si benátské vydání Smithsonian Journeys Travel Quarterly
Objevte Benátky znovu, od bohaté historie a mnoha kulturních nepokojů až po nádherné dnešní zvyky a výlety.
KoupitZa pár hodin slunce zapadne přes hory a vytvoří přímořskou krajinu zatuchlých růžových, modrých a zelených. Podle mého názoru sleduji starou obchodní cestu podél dalmatského pobřeží do Benátek na hlavě Jadranu, vzdáleného téměř 400 mil. Je snadné si představit benátské lodní kuchyně a plachetnice na hlídce pod hradbami Korčula, připravené bojovat proti konkurenčním městským státům, jako jsou Ragusa a Janov, Osmanská říše a Barbary piráti v severní Africe.
Do Korčuly - nebo do Curzoly, jak bylo známo v benátských dobách - chodím více než čtyři desetiletí, od té doby, co jsem byl dítě. Je to místo, které má stále sílu vzít si dech, zejména v tichu časného rána a večera, kdy se zdá, že leštěné bílé kameny Starého Města vznášejí se nad vodou. Se svými katedrálními a miniaturními piazzetami, zasněnými nádvořími a romantickými balkony a propracovanými vyřezávanými gotickými okny a rodinnými hřebeny je Korčula „perfektním exemplářem benátského města“ ve větě anglického historika 19. století Edwarda Augusta Freemana.
Uplynula více než tři století od doby, kdy „nejklidnější“ republika ovládla tento úsek dalmatského pobřeží, ale její vliv je patrný všude, od okřídleného lva, který vítá návštěvníky při slavnostním vstupu do města až po vydatnou rybí polévku zvanou brodet odkazy na „gondolu“ v lidových písních Korčulan.
Mimořádně bohatý korčulanský dialekt je posypán nejen italskými slovy jako pomodoro (rajče) a aiuto (nápověda), ale také konkrétně benátskými slovy jako grát (k rybaření) a tecia (vařicí pánev), která nemají nic společného s chorvatštinou nebo italštinou.
Stíny obsažené na kamenných schodech ve středověké oblasti Starého Města. Ulice jsou strmé a úzké. Často je sotva prostor pro dvě osoby, aby se navzájem procházely, aniž by se dotkly. (Atlantide Phototravel / Corbis) 
Kavárna na chodníku poblíž katedrály sv. Marka v srdci ostrova bzučí aktivitou. (Atlantide Phototravel / Corbis) 
V tanci zvaném Moreška bojují konkurenční křesťanské a maurské armády o čest spravedlivé Korčulanské dámy. (Josef Polleross, Anzenberger / Redux) 
Mladý muž sportovní tradiční meč bojový kostým. (Doug Pearson, JAI / Corbis) Dědictví více než 400 let benátské nadvlády lze pociťovat také v návycích a postojích Korčulanů. "Každý Korčulan si představuje, že pochází z ušlechtilé benátské rodiny, " říká můj přítel Ivo Tedeschi. "Cítíme, že jsme v centru našeho malého vesmíru." Rodiny s italskými jmény, jako jsou Arneri a Boschi a Depolo, byly v benčských dobách prominentní v Korčule. Jako místo, které bylo někdy nazýváno „arzenálem Benátek“, se Korčula stále pyšní vlastním loděnicím, i když místem, které se v hospodářské krizi v Chorvatsku ocitlo v těžkých dobách.
Přispívající k pocitu rozpadající se vznešenosti je umístění Korčuly na křižovatce zeměpisu a historie. Na tomto místě se Západ setkal s východem - křižovatkou římskokatolických, pravoslavných a islámských civilizací. Tyto světy z velké části žily v harmonii, ale občas se střetly s katastrofálními důsledky, jak se stalo v krvavém rozpadu Jugoslávie v 90. letech. Můj dům přehlíží nejužší bod Pelješacského průplavu, který protínal dělicí čáru mezi západní a východní částí Římské říše - Římem a Byzancí - a označoval přímořské přístupy k Serenissimě.
Během napoleonských válek Korčula několikrát změnila ruce, z francouzštiny na Brity a nakonec na Rakušany. Od počátku 19. století patřila k Rakousko-Uhersku, Království Srbů, Chorvatů a Slovinců, fašistické Itálii, nacistickému Německu, komunistické Jugoslávii a Chorvatské republice. Každá změna moci byla doprovázena ničením symbolů předchozího režimu a velkými přejmenováním ulic, takže lidé byli zmateni svou vlastní adresou.
Moje přítelkyně Gaella Gottwaldová upozorňuje na vlys poraženého okřídleného lva, který sedí opuštěně vedle radnice. "Lev byl symbolem benátské moci, " vysvětluje. "Když komunisté převzali vládu po druhé světové válce, zničili cokoli, co připomínalo italské nadvládě." Několik okřídlených lvů přežilo vysoko na hradbách města, ale většina byla odstraněna a nahrazena červenou partyzánskou hvězdou a portréty maršála. Tito. Podobně po pádu komunismu v roce 1991 byla většina partyzánských hvězd nahrazena znakem šachovnice nezávislého Chorvatska. Po novém chorvatském nacionalistickém vůdci byl přístav Josip Broz Tito přejmenován na přístav Franjo Tudjman.
Středověká klimatizace
Většinu toho, co vím o větrech Korčuly, jsem se dozvěděl od Rosaria Viloviće, námořního kapitána v důchodu, který žije na naší ulici. Každý vítr má své vlastní jméno a odlišnou osobnost. "Maestral fouká odpoledne v létě, " říká a ukázal na severozápad směrem k Benátkám. "Je to teplý, suchý, velmi osvěžující vítr." Jeho čelo ztuhlo, když ukázal na severovýchod přes zakazující vápencové hory poloostrova Pelješac. "Bora je náš nejsilnější a nejničivější vítr." Když hrozí bora, běžíme dovnitř a zavřeme všechny naše žaluzie a okna. “Obrátí se na jih. " Jugo je vlhké a mokré a přináší hodně deště." A tak pokračuje kolem všech bodů kompasu.
Vítr je do Korčuly stejně jako kanály do Benátek, které formují její geografii, charakter a osud. Když městští otcové rozložili město před nejméně 800 lety, vytvořili středověký klimatizační systém založený na cirkulaci větru. Na západní straně města jsou všechny ulice rovné, otevřené maestralu. Na naší straně města, směrem k Pelješacu, jsou ulice zakřivené, aby se bora nedostala ven.
V Korčule jsou koně a kočáry „stejně nemožné jako v samotných Benátkách, i když ne ze stejného důvodu“, napsal Freeman ve své knize Skici z předmětu a sousedních zemích Benátky z roku 1881 , která zůstává jedním z nejlepších průvodců dalmatským pobřeží. „Curzola se vznáší nad vodami, vznáší se nad nimi.“ Při pohledu shora se ostrov podobá zmačkané kostře ryb, přímo na jedné straně, ale na druhé křivé. Úzká páteř uprostřed slouží jako hlavní ulice, soustředěná na katedrálu a její miniaturní náměstí, která leze nad vrcholkem hrbolatého poloostrova. Ulice jsou strmé a úzké: Sotva je prostor pro dva chodce, aby se procházeli navzájem bez dotyku.
Jedním z důsledků Korčulaovy jedinečné větrné cirkulační soustavy je orientace města na maestral, a tedy na Benátky. Západní strana města je otevřená a lákavá, s pobřežní promenádou, přístavem a hotelem. Východní strana je opevněná, proti boru i Mooru. Je to dispozice, která odráží geopolitickou orientaci Korčuly na Západ, daleko od slovanského světa, islámu a Orientu.
Bitva mezi Východem a Západem se opakuje v tradičním tanci meče známém jako Moreška, který se používal po celém Středomoří, ale zdá se, že přežil pouze v Korčule. Tanec je morální příběh, který staví armádu Rudého krále (křesťany) proti armádě Černého krále (Moors), na počest čestné korčulanské dámy. Jiskry létají (doslova) ze střižných mečů, ale netřeba dodávat, že oprava je v pořádku, a pokaždé, když se zvýhodněný tým objeví vítězně.
Vzhledem k strategické poloze Korčuly není překvapivé, že ostrov byl kořistí mnoha zahraničních námořníků. Janovci vyhráli velkou mořskou bitvu o Benátčany na dohled od mého domu v roce 1298, což vedlo k zajetí benátského průzkumníka Marca Pola. Osmanská flotila vedená obávaným korzárem Uluzem Aliem zde prošla v roce 1571. Podle legendy Korčula Benátci uprchli a nechali ostrov být chráněn místními obyvateli, zejména ženami, které lemovaly městské hradby oblečené ve vojenském oděvu. Přehlídka byla natolik působivá, aby odradila Turky od útoku na Korčulu; Místo toho odpluli, aby místo toho vyplili sousední ostrov Hvar. (Alternativní příběh je, že turecká flotila byla rozptýlena bouří.) Jako uznání své oddanosti křesťanství získala Korčula od papeže titul „Fidelissima“ (Nejvěrnější).
Větry a moře také obdařily Korčulu dlouhou řadou význačných námořníků. Nejvýznamnějším z nich je podle Korčulanů sám Marco Polo, jehož slavná cestovní kniha dala Evropanům první vhled do zvyků a historie Číny. Po pravdě řečeno, nárok Korčula na místo narození Marco Polo je slabý, ale nic víc než nároky jiných, jako je Šibenik (dále na dalmatském pobřeží) a samotné Benátky. Opírá se hlavně o ústní tradici a skutečnost, že rodina „De Polo“ žije v Korčule po staletí. Spojení Marco Polo se ukázalo jako přínos pro místní turistický průmysl a vytvořilo „dům Marco Polo“, půl tuctu „obchodů Marco Polo“ a „muzea“, „zmrzlinu Marco Polo“ a několik konkurenčních napodobovatelů Marco Polo.
Sbírání absurdních nároků Marco Polo se stalo zábavou zahraničních obyvatel Korčuly. Můj osobní favorit: „Marco Polo přinesl tyto nudle zpět z Číny“ (v nabídce místní restaurace) a „Marco Polo našel v tomto domě skvělé jídlo a lásku“ (podepsat mimo jinou restauraci). Před několika lety zabalil náš přítel do lepenkové krabice baňku s omítkou a označil ji „Nos Marco Marco Polo - originální suvenýr z Korčuly.“ Byl to okamžitý zásah místních obyvatel a turistů.
Jiný stav bytí
Jednou z vlastností, které Korčula sdílí s Benátkami, je pocit žití na okraji katastrofy. Benátčané čelí povodním, bouřím a požadavkům moderního cestovního ruchu jako hrozbě pro své vznešené město. V případě Korčuly je to nápor rekreantů v letních měsících, kdy se paliva dotýkají křehké infrastruktury města. Megayachty se jmény jako Will Power a Eclipse a Sovereign manévr pro dokovací prostor v přístavu. Věž z 15. století, která byla kdysi součástí obrany Korčula proti Turkům, se stala koktejlovým barem, který prodával předražené mojitos drsným Italům a Australanům.
Nejviditelnějším důkazem nerovnováhy mezi cestovním ruchem a infrastrukturou je nepříjemný zápach surové splaškové vody, která v horkých letních dnech opouští části města, zejména když vítr fouká špatným směrem. Kanalizační kanály vybudované v Benátkách, známé jako kaniželas (z benátské canisely ), se ucpaly detektivem neoprávněné výstavby a plýtváním restaurací s tématikou Marco Polo. Krátce po vytržení středověkých střev města a tunelech hluboko pod dlážděnými uličkami neexistuje zjevné řešení.
Korčulans jsou první, kdo připouští, že jim chybí dynamika vydělávání peněz svých sousedů v Hvaru, kteří svůj ostrov proměnili v ukázku chorvatského turistického průmyslu. V Korčule bývají turisté považováni za nezbytné zlo. Obyvatelé města Hvar uvažovali o umlčení zvonů kostela poté, co si zahraniční návštěvníci stěžovali na hluk; v Korčule jsou zvony stejně součástí krajiny jako moře a vzduch a pokračují v hojení ve všech denních i nočních hodinách.
Pro ty z nás, kteří se považujeme za osvojené Korčulany, jsou letní davy a občasné nepříjemné pachy malou cenou, která platí za privilegium žít na kouzelném, téměř nadčasovém místě. Chorvatský turistický slogan „Středomoří, jak tomu bylo dříve“, se zdá být přehnaný v jiných částech dalmatského pobřeží, ale zapouzdřuje uvolněné tempo života v Korčule. Je to svět líných odpoledních siest, povzbuzujících plave v křišťálově čistém Jadranu, vůně divoké máty a rozmarýnu a levandule, zvuků cvrčků zpívajících v borovicích, chutí šťavnatých rajčat a čerstvých grilovaných ryb, vše zaplavené sklenicemi Pošip (výrazné POSH-ip), suché bílé víno, které je původem z ostrova.
Existuje dalmatinský výraz - fjaka, odvozený z italského slova fiacca - to shrnuje tuto blaženou existenci. Nejbližší překlad by byl „indolence“ nebo „relaxace“, ale má mnohem jemnější konotace. „Fjaka je filosofie, způsob života, “ vysvětluje moje sousedka Jasna Peručić, chorvatská Američanka, která pracuje jako těžko nabíjecí realitní agentka v New Yorku, když si v Korčule odpočívá. "Znamená to víc než jen nedělat nic. Je to stav pohody, ve kterém jste dokonale spokojeni. “
K úplnému dosažení tohoto stavu však vyžaduje přeorientování mysli: Místní obyvatelé také používají fjaka jako jednoslovné vysvětlení nemožnosti nalezení elektrikáře nebo instalatéra - nebo toho, že se vůbec hodně dělají - zejména když je vlhký jih vítr fouká v psích dnech léta .
Stejně jako ostatní cizinci, kteří se do Korčuly zamilují, i já jsem pochopil, že skutečná relaxace - fjaka - vychází z přizpůsobování se rytmům a zvyklostem vašeho adoptovaného města. Každé léto přijíždím do Korčuly s ambiciózními plány prozkoumat více dalmatského pobřeží, vyrazit na dlouhé túry nebo na kole, vylepšit dům nebo pracovat na nedokončené knize. Téměř vždy tyto plány propadnou. Místo toho jsem dokonale spokojen s každodenní rutinou nakupování ryb a pomodori, vaření, jídla, mluvení a spánku.
Otočnou stranou fjaka jsou občasné výbuchy téměř manické energie. Asi před deseti lety moji sousedé vynalezli nový festival známý jako „Half New Year“, který se slaví 30. června. Jeden veselý večer si vesničané z celého ostrova navzájem konkurují, aby vymysleli nejodpornější formu kostýmu, pochodovat kolem města v soupeřících týmech povýšených minstrelů, tančících Hitlerů a zelených mužů z Marsu. Pochodové kapely vedou veselce, mladé i staré, na prohlídce starobylých cimbuří. A pak, jak náhle se probudilo, město usne.
Když jsem na konci léta odplul z Korčuly a pozoroval bílé kameny starého města ustupující do vody, cítil jsem melancholii. Stejně jako v Benátkách je pocit ztráty umocněn pocitem, že celá tato krása může jednoduše zmizet. Je to, jako kdybych naposledy viděl starého přítele. Ale pak si pamatuji, že Korčula - stejně jako Benátky - přežila války a zemětřesení, požáry a mor, fašismus a komunismus, osmanské námořnictvo a armády moderních turistů.
Myslím, že Fidelissima, stejně jako Serenissima, bude stále kouzlit její kouzlo po mnoho staletí.
