Asia Booth Clarke, nemocná těhotná s dvojčaty ve svém sídle ve Philadelphii, přijala ranní noviny 15. dubna 1865 v posteli a křičela při pohledu na titulky: John Wilkes, její mladší bratr, byl hledán pro atentát na prezidenta Lincolna .
Asie se provdala za herce Johna Sleepera Clarka. Ve svém domě udržovali železnou trezoru, kde asijský bratr často cestoval, když si často ukládal papíry. Když se ujala realita Lincolnovy smrti, Asie si vzpomněla na dokumenty, které Booth uložil během zimy, a vzal je. Ve velké zapečetěné obálce označené „Asie“ našla federální a městské dluhopisy v hodnotě čtyř tisíc dolarů; převod ropy na pevninu v Pensylvánii provedený jinému z jejích bratrů; dopis jejich matce vysvětlující, proč byl Booth navzdory svým slibům vtáhnut do války; a písemné prohlášení, ve kterém se pokusil ospravedlnit dřívější pokus o únos prezidenta jako vězně Konfederace.
O roky později by Asie popsala tyto události - a pokusila se vysvětlit svého bratra - v čem je dnes méně známá vzpomínka. Učenci se „potěšili“ v štíhlé knize, říká Terry Alford, odborník na John Wilkes Booth ve Virginii, protože zůstává jediným rukopisem značné délky, který poskytuje detailní informace o Boothově dětství a osobních preferencích. "Neexistuje žádný jiný dokument, jako je tento, " řekl mi Alford.
John Wilkes Booth: Sesterská vzpomínka
Memoriál Asia Booth Clarke je nepostradatelným zdrojem pro vnímání složitosti jejího osudového bratra. Určitě žádný outsider nemohl dát takové vhledy do bouřlivého Boothova dětství nebo sdílet tak jedinečné osobní znalosti nadaného herce.
KoupitBoothův dopis adresovaný jeho matce neproběhl okamžitě v tisku, ale manifest, dodal, dodával to, co Asie nazývala „jídlo pro zpravodaje a nepřátele“, a přitahoval ke dveřím „volnou skupinu mužských a ženských detektivů“. Jak pátrování pokračovalo, úřady dvakrát prohledaly její domov. Její obtížné těhotenství ji zbavilo povinnosti hlásit se do Washingtonu - místo ní byla přidělena detektivka, aby četla její poštu a nutila ji mluvit - ale její manžel, odborář, byl dočasně odvezen do hlavního města k výslechu. Jeden z jejích bratrů, Junius, herec a divadelní manažer, byl také zatčen - téhož dne, kdy se stalo, orgány úřady nakonec vystopovaly Johna ke stodole ve Virginii a zastřelily ho. Celkově byl 12 dní.
Asie byla čtvrtým ze šesti Boothových dětí, které žily do dospělosti; John byl číslo pět. Oba byli velmi blízko. Několik let před Lincolnovou smrtí začali spolupracovat na biografii svého slavného otce, divadelního herce. Nemohl se soustředit, Booth nechal projekt své sestře. Po zničení příjmení se Asie doporučila k biografii, která byla zveřejněna v roce 1866, ak získání důvěryhodnosti.
Také se stala formálně náboženskou. Boudy vychovaly své děti, aby byly duchovní, aniž by je nasměrovaly do jedné církve, ale odporný čin jejího bratra, spolu s jeho smrtí, „přinesl do krize potřebu Asie pro smysl pro legitimitu a pořádek“, poznamenal Alford. Poté, co se obrátil na římský katolicismus, Asie nechala své děti v kostele pokřtít. Na jaře 1868, když se vzdala Spojených států, se přestěhovala se svou rodinou do Londýna.
V Anglii porodila další tři děti. Všichni zemřeli. Její revmatismus se zhoršil. Bez kamarádky se cítila izolovaná a odcizená od svého manžela, který byl často v divadle. Každé čtvrté července a v den narozenin George Washingtona pověsila v nostalgii americkou vlajku za domovinu, do které se cítila, že se nemůže vrátit. Teď ztratila svého zbožňovaného bratra, svou zemi, rodiče, několik dětí, své zdraví, a teď ztratila manžela na „dukelike povýšenost“ a „ledovou lhostejnost“, nemluvě o paní. Londýn opovrhovala: jeho počasí, šovinismus, jídlo. "Nenávidím tlusté, mastné, spravedlivé vousy Britů celým svým srdcem, " napsala dopisem v roce 1874.
Když se její rodinné jméno zničilo (litografie JL Magee, specialistky na „nejkrásnější americké katastrofické scény“), Asie se vzdala Spojených států a přestěhovala se do Anglie. (Divize knihoven kongresových tisků a fotografií) 
"Podivní muži zavolali v pozdních hodinách, někteří jejichž hlasy jsem znal, ale kteří by na jejich jména neodpovídali, " píše Asie. (Zdvořilost Terry Alford) 
Edwin Booth naléhal na Asii, aby zapomněla na svého bratra: „Teď je nám mrtvý.“ (Divize knihoven kongresových tisků a fotografií) Od Lincolnovy smrti uběhlo devět let. Osamělá a podrážděná Asie revidovala biografii svého otce a začala psát o svém bratrovi. Ve výrazném, šikmém rukopisu pracovala rychle v malém, černě koženém deníku se zámkem. "John Wilkes byl devátý z deseti dětí narozených Juniovi Brutusovi a Mary Anne Boothové, " začala.
Druhý odstavec načrtl strašidelnou prézu:
Jeho matka, když mu bylo šest měsíců, měla vizi v odpovědi na vroucí modlitbu, ve které si představovala, že jí bylo odhaleno předstírání jeho osudu ... To je jedna z četných náhod. které mají tendenci vést člověka k domněnce, že lidské životy jsou ovlivňovány nadpřirozeným.
Asie, básník, provedla verš „často řečené reminiscence“ vize jako dárek k narozeninám pro svou matku 11 let před atentátem. („Drobná, nevinná bílá dětská ruka / Jaká síla, jaká síla je na tvém velení / Pro zlo nebo dobro?“) Nyní v paměti vzpomněla také na děsivou zkušenost, kterou měl její bratr jako chlapec v lese. v blízkosti internátní školy Quaker, kterou navštěvoval ve své rodné Marylandu: Cestující majitelka mu řekla: „Ach, máš špatnou ruku ... Je to dost plné zármutku. Byl plný problémů. “Narodil se pod nešťastnou hvězdou a měl hromový dav nepřátel; „udělal by špatný konec“ a „zemřel mladý“.
Mladý Booth psal štěstím tužkou na šrot papíru, který nakonec nosil v kapse štětce. Asie psala, že v „několika letech, které shrnuli jeho život, byla bohužel opakována častá recidiva podle drsných slov toho starého Gipseyho v lesích Cockeysville.“
Asie byla inteligentní a společenská, s ohledem na matematiku a poezii. Její otec si myslel, že občas měla „drsnou povahu“. Tenká a dlouhá tvář měla úzké rty, hnědé oči a rozštěp brady a na sobě měla tmavé vlasy rozdělené dolů uprostřed a shromážděné vzadu.
Její bratr byl krásný, s „dlouhými, zakřivenými řasami“, „dokonale tvarovanými rukama“, „jemně tvarovanou hlavou jeho otce“ a „černými vlasy a velkýma lískovými očními matkami“, napsala. V intimních podrobnostech Asie dokumentovala jeho preference a zvyky, jako by zmrazila jeho paměť a humanizovala ho před veřejností:
Jako chlapec měl spíše „houževnatou než intuitivní inteligenci“ - učil se pomalu, ale věčně si udržel znalosti. Měl „velkou sílu soustředění“ - ve škole seděl s „čelo sevřenýma oběma rukama, pevně nasazenými ústy, jako by se rozhodl dobýt.“ Když se snažil splnit obtížný úkol, jeho strategií bylo představit si výzvy jako sloup nepřátel jeden po druhém. V lese praktikoval elocution. („Jeho hlas byl krásný orgán.“) Jako milovník přírody by mohl „okusovat“ nějaké kořeny nebo větvičky nebo se hodit na zem, aby vdechl „zdravý dech země“, který nazval „burrowing“.
Prezidentův vrah miloval květiny a motýly. Asie poznamenala, že její bratr považoval světlušky za „nositele posvátných pochodní“, a že se jim vyhnul. Vzpomněla si na něj jako na dobrého posluchače. Nebyl si jistý nedostatkem milosti pódia a obával se svých šancí jako herec. Hudba, kterou si užíval, byla smutná, žalostná. Flétnista zbožňoval recitující poezii a Julia Caesara. Nenáviděl vtipy, „zvláště divadelní“. Kouřil dýmku. Byl to „nebojácný“ jezdec. Upřednostňoval podlahy z tvrdého dřeva před kobercem pro „vůni dubu“ a východ slunce před západy slunce, které byly „příliš melancholické“.
Asie popsala ložnici svého bratra a napsal: „Obrovský pár parohů držel meče, pistole, dýky a rezavý starý lupič.“ Jeho červené knihy, levně vázané, obsahovaly „Bulwer, Maryatt, Byron a velký Shakespeare.“ spal na „nejtěžší matraci a slaměném polštáři, protože v této době svého života zbožňoval Agesilause, spartánského krále, a pohrdal luxusem.“ ostatní. Byl rozumně, „protože znal jazyk květin.“
Asie psala přímo, často lyricky. (Proud „kloktal pod plotem a prošel cestou přes les do protějšího lesa, kde se ztratil v zamotaných masách divokých hroznů.“) Několik pasáží je neslyšících (vzpomněla si její bratr) „Určitá úcta a úcta k nadřízeným v autoritě“) nebo nevhodné: Zatímco rodina nesdílela Wilkesovy jižní sympatie, Asie označila afroameričany za „temnoty“ a přistěhovalce za „odmítnutí jiných zemí“.
Je třeba poznamenat, že Asie pracovala téměř úplně z paměti, když psala, co by mohla doufat, že bude definitivním portrétem jejího bratra. "Všechno, co neslo jeho jméno, bylo vzdáno, dokonce i jeho malý obrázek, visel nad postelemi mých dětí v dětském pokoji, " napsala. "Umístil to tam sám a řekl:" Pamatuj na mě, děti, ve tvých modlitbách. ""
Několik měsíců před atentátem se Booth objevil v asijském domě, jeho dlaně tajemně zněly z „nocí veslování“. Jeho stehenní vysoké boty obsahovaly pouzdra na pistole. Jeho vláknitý klobouk a kabát „nebyly důkazem bezohlednosti, ale péče o ostatní, odepření, “ píše Asie. Jejich bratr Junius později popsal Asii okamžik ve Washingtonu, když Booth čelil směru padlého města Richmond, a „zlomeně“ řekl: „Virginie - Virginie.“
Během své návštěvy v Asii často spal v botách na pohovce dole. "Podivní muži zavolali v pozdních hodinách, někteří, jejichž hlasy jsem znal, ale kteří by na jejich jména neodpovídali, " psala Asie a dodala: "Nikdy se nedostali dál než vnitřní parapet a mluvili šeptem."
Jednou v noci Booth zuřil proti Lincolnovi a jeho iluzím o blížící se monarchii. "Zoufale se obrátil k zlu!" Píše Asie. Jednou se ocitla neschopná uklidnit „divoké tirády svého bratra, které byly samotnou horečkou jeho rozptýleného mozku a mučeného srdce“.
Než si jeho sestra uložila některé své papíry do bezpečí, Booth jí řekl, že pokud by se mu něco mohlo stát, měla by se řídit pokyny uvedenými v dokumentech. Pak si klekl na koleno a položil mu hlavu do klína a chvíli mu hladila vlasy. Vstal, aby odešel, a řekl jí, aby se postarala. Řekla, že nebude šťastná, dokud se znovu neuvidí. „Snaž se být šťastná“ byla jeho poslední slova.
"Už není co dodat, " napsala. "Zbytek je hrůza, vhodnější pro deník než pro tyto stránky."
V dopise jí její bratr Edwin poradil, aby zapomněla na Johna: „Už ho nemysli jako svého bratra; teď je nám mrtvý, protože brzy musí být na celém světě. “
Ale Asie to nemohla pustit. Použila její monografie k tvrzení, že její bratr nikdy otevřeně nepřikázal proti prezidentovi a na rozdíl od pověsti nikdy nesl v kapse kulku určenou pro Lincolna. Opakovaně hájila jeho duševní zdraví a citovala augustův štědrost, aby vysvětlila jeho činy: pouze „zoufalý osud“ mohl přimět někoho s takovými „mírovými domácími vlastnostmi“, aby zavraždili vůdce národa.
Nakonec připustila možnost:
Pád Richmonda „znovu dýchal vzduch ohněm, který ho pohltil“. Lincolnova návštěva divadla znamenala „pád republiky, dynastie králů“. Jeho účast na hře „neměla v tom žádnou škodu, “ píše Asie. „Bylo to jásot nad poli nezabitých mrtvých, přes kilometry pustých domovů.“ Svou knihu ukončila tím, že nazvala svého prvního mučedníka svého bratra Amerikou.
Ručně psaný rukopis tvořil celkem tenkých 132 stránek. Asie ji nechala bez názvu - na obálce bylo pouze zlato „JWB“. V tom označila svého bratra jako „Wilkese“, aby se předešla záměně čtenáře ohledně druhého Johna v jejím životě. Doufala, že kniha bude vydána za svého života, ale zemřela v květnu 1888 (věk 52; srdeční problémy), aniž by ji kdy viděla v tisku.
Na poslední přání požádala, aby byl rukopis dán BL Farjeonovi, anglické spisovatelce, kterou respektovala a jejíž rodina považovala Asii za „smutnou a vznešenou ženu“, napsala jeho dcera Eleanor. Farjeon obdržel rukopis v černé plechové krabičce; shledal, že práce je významná, ale věřil, že budky a veřejnost již nejsou pro tak jemný portrét zabijáka prezidenta.
Uplynulo padesát let. Eleanor Farjeon sledovala publikaci. V roce 1938 vyložili synové GP Putnam's Sons memoár jako The Unlocked Book: Memoir of John Wilkes Booth od jeho sestry Asia Booth Clarke, s cenou 2, 50 $. V úvodu Farjeon popsal projekt jako pokus Asie odmítnout „temný tvar evokovaný jménem John Wilkes Booth.“ New York Times to věcně přezkoumal. V sobotním přehledu historik Allan Nevins uvedl, že „byl psán mučeným perem“.
University Press of Mississippi publikovala memoár v roce 1996 jako John Wilkes Booth: Sister's Memoir, se zavedením Alfordem, profesorem historie na Northern Virginia Community College (a autorem „The Psychic Connection“ na str. 40). Dodatek obsahuje rodinné dopisy a dokumenty; Jsou-li asijské pocity vůči jejímu bratrovi konfliktní, Boothovy se objasní v otázkách otroctví („požehnání“), abolicionistů („zrádců“) a odtržení (pro to byl „šílený“).
Původní rukopis je v Anglii podle Alforda v soukromém vlastnictví, jehož výzkum a úvod poskytují mnoho zde popsaných podrobných narativních detailů. Asijskou práci považuje za „pilnou a milující“ a řekl mi: „Je to jediná věc, kterou jsme o Boothovi opravdu našli. Pokud přemýšlíte o zdrojích, většina se týká spiknutí. Jako člověk není o něm nic, žádný kontext. “
Přestože byl tento text důležitým komentářem k Boothovu životu, nebyl vyleštěn a nikdy „pro čtenáře řádně prověřen literárními přáteli a ostražitým vydavatelem, “ poznamenává Alford. Je lepší myslet na memoár jako na „intenzivní a intimní rozhovor, “ napsal, „vyhozen nerafinovaný ze srdce sestry.“
