22. prosince 1940 se v hotelu Matignon, sídle gestapa v Paříži, ocitla bývalá manhattanská hospodyňka jménem Etta Kahn Shiber. Seděla naproti „mousymu“ muži v civilním oblečení, který řekl, že se jmenuje Dr. Hager. Shiber, 62letá vdova, plánovala následovat radu, která za posledních šest měsíců hrála v její hlavě - všechno popírat - ale něco o doktorově úsměvu, samolibém a imperialistickém tvrzení, že nepotřebuje přiznání .
"No, komedie skončila, " začal. "Nyní máme poslední dva členy gangu ... A právě jsem dostal slovo, že mě." Beaurepos byl před dvěma hodinami zatčen v Bordeaux. Takže opravdu neexistoval žádný důvod, proč bys už mohl chodit po ulicích, že? “
Zdálo se, že úředník přepisuje vše, co řekla. Dr. Hager během následujících 15 hodin položil stovky otázek. Šikmo odpověděla na každého, dbala na to, aby neřekla nic, co by bylo možné použít proti jejím přátelům a komplicům.
Když se otočil k odchodu, Dr. Hager se usmál a připomněl jí, že trest za její zločin nese povinný trest smrti.
Adolf Hitler v Paříži, červen 1940 (Od opatrovníka) Šest měsíců dříve, 13. června 1940 - v den, kdy nacisté napadli Paříž - Etta Shiberová a její spolubydlící, kterého ve své paměti identifikovali, Paris Underground, jako „Kitty Beaurepos“, shromáždili své psy, šperky a několik změn oděvu a vyrazili na Route Nationale č. 20, široké, které spojovalo Paříž s jižním Francií. Ženy se setkaly v roce 1925, když byla Etta na dovolené se svým manželem, Williamem Shiberem, vedoucím drátů New York American a New York Evening Journal . Stále v kontaktu, a když její manžel zemřel, v roce 1936 Kitty pozvala Ettu, aby s ní žila v Paříži. Kitty byla od narození angličtina a francouzština manželstvím, ale byla oddělena od svého manžela, obchodníka s vínem. Etta se přestěhovala do svého bytu v exkluzivní čtvrti poblíž Arc de Triomphe.
Nyní byly ulice města opuštěné a dálnice byla dusena tisíci uprchlíků - v autech, pěšky, v kočárích tažených koňmi, na kolech. Po dvaceti čtyřech hodinách Etta a Kitty stále pobíhali na okraji Paříže a věděli, že Němci budou brzy následovat.
Slyšeli je dříve, než je uviděli: slabá síla shromažďující hučení, každou sekundu hlasitěji, zněla jako tisíc úderných úlů vyprazdňujících se po obloze. Letadla se vrhla do dohledu, hukot se proměnil v řev a plameny plivaly z trysek jejich zbraní. Franští motoristé proměnili svá auta na stromy a příkopy; těch pár, kteří zůstali na silnici, se zastavilo. Pak přišly rachot tanků, obrněných aut, nekonečná stuha důstojníků na motocyklech. Jeden důstojník vytáhl vedle svého auta a v perfektní francouzštině nařídil, aby se otočili a zamířili zpět do Paříže.
Cestou se zastavili v hostinci. Zatímco jedli, hostinský vydržel u stolu a odposlouchával. Nakonec se přiblížil a zeptal se, jestli mu mohou udělat laskavost. Nemluvil anglicky a měl hosta, který mluvil pouze anglicky. Host se mu snažil něco říct, ale nemohl pochopit. Mohou se ho zeptat, jak dlouho má v úmyslu zůstat? "Nechci ho požádat, aby odešel, " vysvětlil hostinský, "ale všude jsou Němci, loví Angličany a - chápete - je to pro mě nebezpečné." Pravděpodobně se dostanu do potíží, pokud zůstane. Počkejte chvilku. Přivedu ho k vám. “
William Gray byl britský pilot. Nedokázal se dostat na lodě evakuující Dunkirk, ale skupina francouzských rolníků mu pomohla proklouznout německými liniemi. Vydal se na jih Francie a doufal, že se dostane pod německé území, a teď byl uvíznut. Etta šokovalo, jak blízko se podobal jejímu bratrovi, který zemřel v Paříži v roce 1933.
"Nechci tě trápit, dámy, " řekl, "ale pokud mi jen řeknete, abych byl tento chlapík trpělivý, že půjdu, jakmile mi dá nějaké civilní oblečení, budu schopen postarej se o mě poté. “
Kitty se překládala a ona i Etta byli překvapeni, když hostinský protestoval proti myšlence na civilní oblečení. Vysvětlil: kdyby byl Gray chycen v uniformě, bylo by s ním zacházeno jako s válečným zajatcem. Ale pokud měl na sobě civilní oblečení, byl by zastřelen jako špion. Gray souhlasil a řekl, že by se měl pokusit odtamtud dostat co nejrychleji. Poděkoval jim a přistoupil ke dveřím.
Etta ho zastavila. Měla nápad.
Německá výzbroj v Les Invalides, Paříž (z Kongresové knihovny) Dlouhé tělo Williama Graye zaplnilo zavazadlový prostor jejich auta, končetiny sevřely a složily, kolena sevřela bradu. Stráže je zastavily třikrát, než dorazili k Porte d'Orléans, do bodu, odkud opustili Paříž, a požádali o prohlídku jejich dokumentů. Potřásli si rukama a byli uleveni, když nikdo nenapadlo zkontrolovat kufr.
Skryli Gray ve svém bytě a řekli mu, aby nestál u okna nebo neodpovídal na telefon, protože německá okupace začala zasahovat do všech aspektů života obyvatel. Bary, bistra, restaurace a butiky byly zavřeny, jediný pouliční provoz řev německých vojenských vozidel a jednotky pochodujících vojáků. Němci zabavili některé podniky, aniž by platili majitelům cent. Vyčistili knihkupectví a kiosky. Každodenní prohlídky domu přinesly četné Francouze vojenského věku a příležitostného britského civilisty nebo vojáka, kteří se schovávali s přáteli nebo příbuznými nebo úplnými cizími lidmi. "První francouzští vězni jeli kamiony přes Place de la Concorde, " hlásil jeden svědek. "Dívky a ženy za nimi běhaly, několik pláčů."
Jeden týden do Grayova pobytu zaklepal na jejich dveře agent gestapa, lemovaný dvěma civilisty. Kitty odpověděla a položila muže, zatímco Etta vrazil Williama do své ložnice. "Rychle!" Zašeptala. "Vypadni ze svých šatů do postele." Předstírej, že jsi velmi nemocný. Nechte se mnou mluvit. “Prohledali obývací pokoj, kuchyň, skříně, koupelny. Když přišli do ložnice, Etta pohladila Grayovu paži a řekla: „To je v pořádku, Irvinge. Nepokoušej se mluvit. “Obrátila se k Němcům a vysvětlila, že to byl její bratr.
"Jeho papíry, prosím, " požadoval agent.
Etta si prohlédla kancelář a našla červenou peněženku s americkým pasem zemřelého bratra a zelenou identifikační kartou. Agent proletěl papíry, střídavě hleděl mezi fotografií a Grey, ležícího v posteli. Agent vypadal přesvědčen, že jsou to stejný muž, ale měl ještě jednu otázku. "Platnost této karty vypršela, " řekl a držel ji nahoře. "Proč to nebylo obnoveno?"
"Chtěli jsme se kvůli válce vrátit do Ameriky, " odpověděla Etta. "Byli bychom už dávno, kdyby bylo jeho zdraví lepší." Nezdálo se, že by to za daných okolností stálo za to. “
Poté, co agenti odešli, nalili šampaňské a vypili přípitek na jejich blízké volání.
Vymysleli způsoby, jak pomoci Grayovi vrátit se do Anglie. Vlaky jezdily z Paříže do neobsazené zóny, ale stráže kontrolovaly papíry na hranici a podezíraly by někoho, kdo nemluvil francouzsky. Slyšeli o doktorovi, jehož dům překročil hranici vymezení. Poté, co viděl pacienty, nechal je, ať se rozhodnou odejít předními nebo zadními dveřmi, aniž by se zeptali, kterým směrem vstoupili, ale nacisté se brzy na tu lest dostali. Kitty zavolala svým přátelům, ale většina z nich uprchla z města a ženy většině z těch, kteří se rozhodli zůstat, zcela nevěří. Ale spojila se s jedním Chancelem, se kterým se setkali při práci pro Foyer du Soldat, servisní organizaci pro veterány. Byl to skutečný Francouz, veterán z první světové války a s Němci by nikdy nekompromitoval.
Navštívili Chancel ve svém malém bytě poblíž Bastily a řekli mu o Grayovi. "Škoda, že jsi mě ke mně nepřijel najednou, " řekl Chancel a svěřil se, že jeho přátelé přeměnili jejich levý břeh z domu na útočiště pro vojáky v úkrytu. Navrhli plán: Etta a Kitty nabídnou své služby Foyer du Soldat. Na auto by nalepili znak Červeného kříže a kolem paže si ovinuli pásky Červeného kříže. Bude jim přidělováno deset galonů benzínu týdně a budou mít dokonalou omluvu pro pohyb po zemi, berení jídla a dalších potřeb vězňům, navštěvování zraněných mužů v nemocnicích. Znovu by uložili Williama do jejich zavazadlového prostoru a propašovali ho k hranici.
Plakát pro Foyer du Soldat (z Kongresové knihovny.) Fungovalo to a ženy dále umístily pečlivě formulovaný inzerát do sloupce „Chybějící osoby“ Paříž-Soir, jehož operace nacisté převzali. Doufali, že se vojáci v úkrytu, kteří dychtí po zprávách o válce, vklouzli do vesnic, kdykoli to bylo možné, aby si přečetli noviny. Někteří z nich by viděli jejich oznámení a pochopili podtext: „William Gray, dříve Dunkirk, hledá své přátele a příbuzné.“ Bylo bezpečné použít Grayovo jméno, říkali si, protože nebyl uveden na žádných německých záznamech a bylo mimo okupované území. Jako zpáteční adresu použili polohu kavárny přítele na Rue Rodier.
Čekali na odpovědi, když zaslechli špatné zprávy od Chancel. Někdo z jeho skupiny ho zradil a gestapo jeho organizaci rozbil. Musel uprchnout do neobsazené zóny natolik dlouho, aby pěstoval vousy, aby zakryl jeho výraznou jizvu v obličeji; jinak ho Němci poznají na dohled. Když v Paříži-Soiru zmínili svou reklamu, naléhal na ně, aby prozkoumali všechny odpovědi - agenti gestapo by mohli oznámení vidět a pokusit se sestavit past.
Slyšeli od BW Stowe se zpáteční adresou v Reims. Etta a Kitty byli podezíraví - Reims bylo velké město, a proto bylo pro vojáka zvláštním místem, kam se schovat - ale další dopis od farního kněze z vesnice Conchy-sur-Canche se zdál být legitimní. "Píšu vám na žádost několika mých spoluobčanů, " začalo to, "zdálo se, že ve vás rozpoznává starého přítele." Vysvětlil, že jeho budova kostela potřebuje opravu a že se snaží o kampaň restaurátorský fond. Bylo podepsáno: „Otec Christian Ravier.“
Etta hádal, že otec Christian má asi 28 let, a našel ho „jasnýma a energickým.“ Vedl je k zadní části své fary, zvukotěsné místnosti přímo pod jednou, kterou obsadila skupina nacistických strážců. Řekl, že v lesích kolem vesnice se skrývá nejméně 1 000 anglických vojáků, vyčerpaných a oslabených, „muži ve dvaceti letech“ umírají na stáří. Zřídili provizorní velitelství hluboko v lese, takže na samotě byli schopni uniknout nacistickým motocyklovým hlídkám, a přinesl jim rádio, takže měli spojení s okolním světem. Už se několikrát domluvil, že muže z vesnice několikrát vyvede. Zajistil si průkazy totožnosti, které prokazují, že měli povolení jít do Paříže za prací. Pokud transportoval vojáky do Paříže, mohli by je propašovat přes linie?
Ženy ujistil ho, že ano. Jejich plány byly zpevněny včasným znovuobjevením Chancelu, nyní s nešťastným černým plnovousem a tlustými brýlemi. Nabídl, že bude poskytovat francouzský doprovod pro každou skupinu britských vojáků, a slíbil, že bude trénovat své muže, jak zvládnout jakoukoli nouzovou situaci.
Na podzim poslali více než 150 anglických vojáků ze země, obvykle ve skupinách po čtyřech. "Byli jsme si na to tak zvyklí, " píše Etta, "že jsme si jen těžko mysleli na další nebezpečí, kterým jsme byli vystaveni, " ale její nervy se jí dotkl incident na konci října. Otevřela dveře bytu a našla Emile, mladého chlapce, který na svou reklamu shromáždil odpovědi vojáků. Řekl jí, že majitel kavárny Monsieur Durand chtěl, aby hned přišla. Muž, který se nazývá „pan Kamna byla tam, žádala, abych mluvila s Kitty.
Jméno znělo podivně povědomě a po chvíli si Etta uvědomila, kdo Emile znamená: Pan BW Stowe, jeden z prvních respondentů na reklamu. Kitty byla pryč a cestovala přes neobsazenou zónu, aby získala peníze na tuto věc, takže se Etta musela vypořádat se samotnou situací. Nařídila Emile, aby řekla Monsieurovi Durandovi, aby se s ní setkal v restauraci, blok od kavárny.
Durand se posadil naproti ní a nervózním origami ubrusem. Asi o hodinu dříve, vysvětlil, do kavárny přišel muž. Tvrdil, že je Angličan, který byl v „velkém nebezpečí“ a hledal způsob, jak uniknout. Řekl, že napsal dopis „Williamovi Grayovi“ a adresoval mu ho v kavárně, ale nedostal žádnou odpověď. Mužova angličtina nezněla Durandovi úplně správně, ale byla to jeho německá francouzština s přízvukem. To a skutečnost, že kouřil německou vojenskou cigaretu, když mluvili - druh vydávaný vojákům.
O několik týdnů později, když ji přišli zatknout dva agenti gestapa, Etta psala, jako by se chovala „v sevření nějaké studené intenzity, nějakého tranzu. Musel jsem odpovídat na momentální požadavky jako automat nebo somnambulista. “Když míjela chodbovým zrcadlem, muži následovali těsně za sebou, byla překvapená, když viděla, že se usmívá.
Etta byla obviněna z „pomoci při útěku do svobodného pásma vojenských uprchlíků“. Její postavení amerického občana ji ušetřilo trestu smrti; Spojené státy ještě nevstoupily do války a Němci se zdráhali provokovat svou vládu. Byla odsouzena na tři roky tvrdé práce. Chancel dostal pět let, ale Kitty a otec Christian byli odsouzeni k smrti. "Neboj se mě, " řekla Kitty po soudu. "Slib mi, že na mě nikdy nebudeš smutně myslet." Nejsem smutný. Udělal jsem, co jsem musel udělat. Znal jsem cenu a jsem ochoten ji zaplatit. Dal jsem Anglii zpět sto padesát životů za ten, který nyní ztrácí. “Bylo to naposledy, kdy se navzájem viděli. V roce 1943, když Paris Underground šla do tisku, Etta doufala, že se Kitty vyhne popravě, ale nikdy se nedozvěděla o osudu svého přítele.
Byla potěšena zprávou, že otec Christian znovu Němce přežil. Čtyři týdny po jeho soudu bylo věznici oznámeno, že nacističtí důstojníci ho budou volat den před plánovaným popravou. V určený čas dorazili dva tito důstojníci s rozkazem na jeho doručení a odvedli ho. O hodinu později dorazili další dva důstojníci - a uvědomili si, že dřívější vyslanci byli agenti britské tajné služby. Kněz vzkřísil pašerácké operace.
Etta sloužila rok a půl svého trestu, mizející ve věznici Fresnes, nemocná a podvyživená. V květnu 1942 byla vyměněna za Johanna Hofmann, kadeřnici na německé super liniové linii Brém, která byla usvědčena z členství v německém špionážním kruhu v Americe. Když byla doma v New Yorku, byla Etta překvapená, když se ji cizinci pokusili levit. "Nevěděla jsem, jak se toho tolik věnovat, " řekla reportérce v roce 1943, pět let před její smrtí. "Nacistická invaze to dokázala - ne já. Těšil jsem se na klidné stáří." Pořád jsem."
Prameny:
Knihy: Etta Shiber, Paris Underground . New York: C. Scribner's Sons, 1943; James Owen a Guy Walters (Editors), Hlas války . New York: Penguin Press, 2005; Charles Glass, Američané a Paříž: Život a smrt při nacistické okupaci . New York: Penguin Press, 2010; Alan Riding A Show Went On: Kulturní život v nacistické okupované Paříži. New York: Alfred A. Knopf, 2010.
Články: „Němci nedokázali zastavit francouzský odpor.“ The Washington Post, 10. srpna 1965; "Pařížské svobody vyčištěny." Los Angeles Times, 17. října 1940; "Americké ženy ve Francii." Manchester Guardian, 16. prosince 1940; "Americká žena konaná v Paříži nacisty za" pomocné uprchlíky "." Boston Globe, 15. února 1941; "Paní. Shiber Dies; Nacistický nepřítel ve válce. “ New York Times, 25. prosince 1948; "Starší americká žena vedla amatérské podzemní ve Francii." Brownsville Herald, 15. října 1948; "Nacistická bezplatná americká žena." New York Times, 28. května 1942; “Americká žena nabitá Gestapo pro pomáhající Britové, znovu doma.” Večerní nezávislá osoba (Massillon, Ohio), 9. prosince 1943; „Nacistická vdova po bývalém redaktorovi z New Yorku.“ The Washington Post, 16. března 1941; "Žena autorka má v okupované Paříži nebezpečná dobrodružství." Arizonská republika, 21. listopadu 1943.
